„K čertu s ním! Všecko to bylo zbytečné, všecko!“
Doktor vztekle rázoval po kontrolní místnosti a z očí mu sršely blesky. Mě si nevšímal. Ani jsem nedýchala, k smrti vyděšená Lokiho posledními slovy i pohledem na rozlíceného Pána času. Jako by mu na okamžik sklouzla ta vlídná maska, kterou obvykle nosil, a pod ní se objevila jeho skutečná podoba. Bylo by snadné říct, že prostě neumí prohrávat, jenže tady nešlo o to, kdo z těch dvou je chytřejší a protřelejší. V sázce bylo moje bytí a nebytí, a právě to Doktora tak vytáčelo. Zničehonic se zastavil u konzole a vší silou do ní praštil.

„Zatraceně!“
Tím úderem se jeho hněv vybil. Promnul si naraženou pěst a pak konečky prstů zlehka přejel po konzoli: „Promiň, krásko moje, omlouvám se…“ řekl zkrotle.
Mlčela jsem, protože bylo nad slunce jasné, že jeho slova patřila TARDIS.
„Takže - co teď?“pohlédl na mě, čelo nakrčené, jako vždycky, když nad něčím usilovně přemýšlel. Doktor, jakého jsem znala, byl zase zpátky. Trochu se mi ulevilo.
„Vrať mě domů, jestli můžeš. Jestli to stihneme… Nechci, abys viděl…prostě chci být sama, až…až se to stane.“
„Nesmysl,“ řekl krátce.
„Nemůžeš mě věčně tahat z malérů, které jsem si navíc zavinila vlastní blbostí. Kdybych Lokiho nevzala ven z TARDIS…“
„Nesmysl,“ opakoval. „Nesu stejnou zodpovědnost. Kdybych Lokiho zabil hned při prvním setkání, kdybych nezapomněl, že ho tu vězním, kdybych ti proskenoval ten batoh…jenže kdybych naši situaci nevyřeší. Musíme něco vymyslet. A rychle.“
Za ten plurál jsem ho milovala. On svou vzpomínku, ze všech nejdůležitější, už nikdy nedostane nazpátek, ale věděla jsem, že udělá cokoliv, jen abych o ty svoje nepřišla já.
„A co když Loki jen blufoval a žádný odpočet neexistuje?“
„V to pevně doufám. Což ovšem samo o sobě nestačí. Věř v nejlepší, ale připrav se na nejhorší. Takže se musíme připravit. Myslím, že už vím, jak…“ jeho slova přerušilo praskání dřeva. Strážci se vypořádali s Lokim a zaútočili na Doktorovu loď. „Ale napřed odsud vypadneme.“

TARDIS přeletěla o dva kilometry dál a zůstala viset ve vzduchu, pár centimetrů nad kruhem ušlapané trávy. Doktor opatrně vykoukl ven, pak bleskově natáhl ruku a popadl můj opuštěný batoh. „Chytej!“ hodil ho po mně. „Tobě by chyběl a v ráji by naopak přebýval. Strážci pořád poletují kolem Stromu, ale nezdá se, že by se chystali nás pronásledovat. Přesto se radši vrátíme na pobřeží.“
„Co chceš udělat?“
Doktor počkal, dokud se modrá budka bezpečně neusadila na pláži, a pak stručně řekl: „Zálohovat data.“
Náhle plný energie pobíhal kolem konzole a mačkal různá tlačítka. „Pojď sem!“
„Kam?“
„Semhle.“ Pak na jednom místě odsunul kryt, pod nímž se objevila růžově opaleskující hmota. Žádné obvody ani mechanické součástky, ale něco velmi, velmi organického.
„Tak, vypnul jsem bezpečnostní protokoly i navigaci. Teď tě připojím na telepatické rozhraní TARDIS a ona zkopíruje a uloží data z tvého mozku. Tvoje znalosti, vzpomínky, celou tvou osobnost. A pokud Loki nevyhrožoval naplano, pošleme prostě všechno stejným způsobem zpátky. Takže je úplně jedno, jestli odpočet poběží pár minut nebo hodin…“
„... nebo pár desítek let. Uvědomuješ si, že třeba budu muset zbytek života strávit tady v TARDIS… s tebou?“
„Samozřejmě. No a? Máš s tím problém?“
Já nevím. Ještě před hodinou jsem po ničem jiném netoužila. To se ovšem nade mnou nevznášela hrozba totálního vymazání. Člověk by si měl dávat bacha na to, co si přeje…
„Ne... Asi nemám.“
„Fajn, tak jdeme na to, polož sem ruce, opatrně. Cítíš něco?“
„Teplo - a trošku mi brní prsty.“
„To je v pořádku. TARDIS navazuje mentální spojení. Dýchej klidně, nemluv a snaž se na nic nemyslet.“
„Můžu se na něco zeptat?“
„Ne.“
„Jednu otázku.“
„Jakou?“
„ Když teď TARDIS ve mně čte, můžu současně taky já vidět do její mysli? Můžu, že jo? Je to oboustranné, mám pravdu?“
Doktor lehce nadzdvihl obočí, ale neodpověděl. A kdo mlčí, souhlasí. Nebo ne?
„Ne, nemyslím, že to takhle funguje,“ řekl po chvíli. „Ale i kdyby - rozhodně bych ti to nedoporučoval.“
„Proč?“
„Svou otázku jsi už vyčerpala. Takže… sklapni.“

Řekl, že ten proces chvíli potrvá a odešel pro nějaké ovoce k snídani.
Strom poznání, jakkoliv jedinečný, mě nezajímal. Ale TARDIS ano. Už samotné spojení s bytostí ukrytou kdesi uvnitř bylo ohromující. Cítila jsem, jak moje „já“ zapadlo přesně na své místo jako kamínek do nekonečné mozaiky prostoru a času, jako drobounké kolečko do složitého soukolí příčin a následků. A co teprve, kdybych mohla vidět…koneckonců – nezakázal mi to.
A tak jsem zkusila opatrně, jen malinko, nakouknout…Jako by mi v mozku vybuchl granát. Moc nechybělo a neustála jsem to.
Když se Doktor vrátil, ještě se mi třásly nohy. Doufala jsem, že stopy slz na mých tvářích už zaschly, protože jsem se neodvážila odtrhnout ruce z telepatického rozhraní a otřít si je. Složil svůj náklad do houpacího křesla a vrhl na mě krátký boční pohled. „Jako bych si to nemyslel,“ ucedil, ale neznělo to naštvaně, spíš pobaveně.
„Jako co?“
„Mohlas přijít o rozum, ale jak se zdá, TARDIS tě má ráda. Takže ti uštědřila jen varování.“
„Jak víš…?“
„Já telepatické rozhraní nepotřebuju. A mimochodem - hotovo. Můžeš dát ruce pryč. Vyber si zatím něco k jídlu, já tu mám ještě nějakou práci.“

Stála jsem nad hromádkou pestrobarevných plodů, ale necítila hlad, jen únavu.
Nakonec jsem popadla hrozen žlutočerně žíhaných bobulí a začala je bez zájmu oždibovat. Na Zemi bych se podobně zbarvenému ovoci na hony vyhnula, protože prastará zkušenost říká, že žlutá s černou rovná se nebezpečí, ale tady v ráji nic jedovatého nerostlo. Naopak – donekonečna se dalo vybírat ze široké škály tvarů, barev a chutí. Přesto jsem měla zvláštní pocit, že ve všem, co jsem zatím okusila, nacházím jednu všudypřítomnou základní chuť. Nic neříkající, naprosto sterilní, syntetickou. Poprvé od chvíle, co jsme tu přistáli, mě napadla myšlenka vpravdě kacířská – že totiž Adispera nevznikla přirozeně, že byla vytvořena uměle. Ale kým a proč? Musím se zeptat Doktora…
To byla moje poslední srozumitelná myšlenka.

O zlomek vteřiny později pozbylo slovo Doktor svého významu a stalo se pouhým shlukem hlásek, ke kterému jsem nedokázala přiřadit nic konkrétního. A co hůř, nebylo samo. Slova mi z hlavy mizela jako voda z vany, když se vytáhne špunt. Než jsem stačila vydechnout, ocitla jsem se v naprostém informačním vakuu. Celý můj dosavadní život byl pryč.
Smysly mě zahlcovaly otázkami, na které mozek nedával odpovědi – kde jsem, co tu dělám, jak jsem se tam dostala. A hlavně – kdo jsem vlastně já sama. Nemohla jsem se zeptat, protože jsem zapomněla mluvit, zapomněla jsem, jak hýbat rty, jak tvořit hlásky a slova. Vnímala jsem pouze dvě věci – že žiju a že mám neskutečný strach.
„..áá…hrrr grch,“ vydala jsem ze sebe v marné snaze vyjádřit své pocity nahlas.
„Sáro?“ řekl kdosi, kdo se najednou objevil v mém zorném poli.
Sáro? Co je - Sáro? Co to znamená? A kdo je ten tvor? Co chce?

Když vám někdo ukradne rozum, přijdou ke slovu instinkty. Ten můj mi velel – Utíkej!
Rovnováha zatím fungovala a nohy si pamatovaly, jak nést tělo, a tak jsem vyrazila. Oběhla jsem tu cizí bytost, která měla zjevně nepřátelské úmysly, neboť na mě čímsi mířila, brala jsem po dvou schody, které v ten okamžik neměly žádné jméno, a řítila se jakýmsi tunelem neznámo kam. Ta bytost mě pronásledovala, protože jsem za sebou slyšela její dupot a taky to divné: Sáro! Sáro!
Pak jsem zničehonic zavrávorala, svaly mě přestaly poslouchat. Narazila jsem do stěny, která se nečekaně rozevřela. Setrvačnost mě nesla ještě pár kroků a pak jsem spadla někam dolů. Cosi hebkého a důvěrně známého mě objalo.  A já se automaticky schoulila do fetální polohy a přestala dýchat. Vznášela jsem se v oné tekutině, šťastná, že konečně vím, kde jsem.

Moje blaženost však neměla dlouhého trvání. Něco mě popadlo za vlasy a bolestivě táhlo na hladinu. Bojovala jsem s tím, ale marně. Vdechla jsem vodu a s plnými plícemi se zmítala a strhávala ze sebe ruce, které mě vystrkovaly ven, do světla a nezměrné cizoty.
Najednou jsem se ocitla na břiše na hladké a chladné ploše, kašlala jsem a zvracela vodu a toužila být mrtvá. Pak jsem ucítila něco kovového na zátylku a vzápětí přišla bolest, krátká a intenzivní, až se mi zatmělo před očima.
A když odezněla, vymknutý svět se vrátil do svých kolejí.
Ležela jsem u bazénu, Doktor mě držel v náručí a opakoval: „Je mi to tak líto.“ Krk i plíce jsem měla v jednom ohni, a když jsem se zeptala: „Co je ti líto?“ znělo to jako předsmrtný chrapot.
„Jsi zpátky, to je dobře,“ řekl.
„Zpátky? Odkud? A co děláme tady? Nevěděla jsem, že máš v TARDIS taky bazén. Proč jsme oba mokří? Závodili jsme v plavání nebo co?“
„Moc otázek najednou. Můžeš vstát?“
„Zkusím to.“
„Fajn, tak pojď.“

Převlečení do suchého jsme se sešli v řídicí místnosti.
„ Povíš mi, co se stalo?“
„Loki nelhal. Smazal tě.“
„Vážně? Nepamatuju se.“ Ale nebyla to tak úplně pravda. Kdesi v podvědomí jsem pořád cítila ochromující strach z prázdnoty. „Cos udělal? Připojils mě zase k TARDIS?“
„Nešlo to. Utíkalas přede mnou jako o život. Naštěstí jsem už měl hotový biočip, na kterém je uloženo všechno, co TARDIS z tvého mozku zkopírovala. Díky němu bys tu nemusela být zavřená a čekat, až odpočet vyprší. Chtěl jsem ho implantovat mnohem šetrněji, jenže nebyl čas. Ale zvládli jsme to.“
Vzpomněla jsem si na bolest a sáhla si na krk.
„Chceš říct, že všecko, co jsem měla v hlavě, se vešlo na něco, co ani nejde nahmátnout pod kůží? To jsem fakticky tak jednoduchá?“
„A není snad krása právě v jednoduchosti?“ mrkl na mě a bleskově uskočil, když jsem se po něm ohnala.
„Ba ne,“ dodal už vážně, „ nebýt toho, že je ten čip zevnitř větší, kdoví, jak by se to tam všecko naskládalo. A nemáš ho pod kůži, ale v páteřním kanále, přímo spojený s míchou. Bez obav, není to nebezpečné. Ber to tak, že jsi prostě v pořádku,“ usmál se, když viděl výraz mojí tváře.  „Loki nevyhrál. Ale moc nechybělo.“
„Takže jsi mi zachránil nejen rozum, ale taky život,“ řekla jsem potichu. „ Zase. Pokud správně počítám, už potřetí. Vážně nevím, jak poděkovat. Jestli to vůbec jde. Můžu tě aspoň obejmout?“
Rozpřáhl náruč a pevně mě k sobě přitiskl.

Ano, objetí je nejjistější způsob, jak skrýt svou tvář, když nechcete, aby někdo viděl, že máte už zase slzy v očích.
„Od toho přece přátelé jsou, aby si pomáhali…“zamumlal mi do vlasů.

 „Apropó…“znenadání mě pustil, až jsem se zapotácela. „Nenudíš se tu malinko?“
„Jestli ti přijde náš pobyt na Adispeře jako nuda, čemu pak říkáš dobrodružství? A kolikrát za život se asi tak člověk podle tebe dostane do ráje?“
„Za život ani jednou. Možná po smrti, i když jistý si tím nejsem. Já jen, že to tu je sice nádherné, ale takové trošku moc …dokonalé. Teď, když jsme se navíc zbavili i hada pokušitele, to bude perfektní úplně. Dokonalost mě ovšem nikdy neuspokojovala. Chybí v ní vzrušení, plnokrevnost, zábava…“ A přesně tohle teď z Doktora sálalo. Problém jménem Loki vyřešil a dychtil vydat se dál.
„Takže už neplatí – pár dní v ráji, skutečný relax a zotavení?“
„No…“ ošil se. „Jestli chceš, tak tu samozřejmě zůstaneme…“
„Jo, a ty budeš z nudy čmárat po cestičkách neslušné nápisy a trhat fénixům ocasní pera! Případně se pokusíš hacknout Strom poznání, aby sis stáhl mezigalaktické aktuality, a nakonec nás odsud vyrazí nějaká mimozemská obdoba archanděla Gabriela. Což si na svědomí nevezmu. Takže, kam zamíříme tentokrát? Nepochybuju, že už máš plán.“
„Tak trochu. Co bys řekla Římu na konci prvního století?“
„Proč zrovna Řím?“
„Mám tam přítele, kterého jsem už dlouho neviděl. A neboj se – všechno bude OK, hygiena na vysoké úrovni, skvělá jídla, čerstvě dostavěné Koloseum, Forum Romanum v plném lesku…“
„A co otroci – lidi stejní jako třeba já, kteří jsou ovšem pro zbytek společnosti míň než dobytek?“
Obličejem mu přelétl stín. „Ano, vím. To je ta odvrácená strana. Každý systém má takovou, každá společnost.“
„Netrápí tě to?“
„Asi by mělo. Jenže jsou věci, které můžu změnit, a pak věci, se kterými neudělám nic. Společenský řád patří k těm druhým. No, záleží čistě na tobě, jestli tam chceš se mnou letět. Jdu si zatím najít patřičný oděv, než se rozhodneš,“ a odkráčel, pohazuje si přitom s jablkem v barvě khaki.
A pak prý, že jsme se zbavili pokušitele!

Uplynulo sotva čtvrt hodiny, když se zase objevil.
Mokré vlasy mu pořád trčely jako hřebíky na všecky strany, ale to nebylo to, co mě rozesmálo. Na návštěvu antického světa se vyfikl opravdu stylově – béžová tunika ke kolenům s černobílým lemováním, přes rameno ledabyle přehozený tmavohnědý plášť, kožený opasek… a za ním zastrčený sonický šroubovák, k tomu kalhoty od svého oblíbeného obleku a neodmyslitelné tenisky. Vážně pohled pro bohy!
„Jak vypadám?“
„Ani se neptej!“
„Náhodou, přesně tohle jsem měl na sobě, když mě Titus Donatus Caro viděl naposledy!“
„A to mu na tobě nepřišlo nic divnýho? Třeba kalhoty? Ty přece Římani nenosili!“
„Římané nikoliv, ale Galové ano. Je to dokonce jejich vynález. Jelikož mě Titus už od dětství nazývá „čarodějem z Galie“, neshledává na nich nic neobvyklého. A krom toho nemám rád, když mi táhne na nohy. Ovšem tobě tričko a šortky neprojdou ani náhodou. Takže jsem ti našel… tedy za předpokladu, že mi budeš chtít dělat společnost…“ významně se odmlčel, ale v očích mu jiskřilo. Měl mě přečtenou.
„A když budu chtít?“
„Máš to ve svém pokoji. Ale poradit si už musíš sama.“
„To“ byl rébus v podobě několika kusů látky.

Dva lehce sešité měly otvory pro hlavu a ruce, zbytek byly jen pruhy různé délky a šířky. Musela jsem vzít na pomoc všecky své improvizační schopnosti, ale nakonec jsem se do toho nasoukala. Přes dlouhou indigovou tuniku přetáhla kratší bílou, všecko několikrát přepásala a poctivě nařasila. Nejširší pás látky jsem si přehodila přes holá ramena a tiše doufala, že zbylé nepoužité kusy nebudou tak důležité, aby mě kvůli nim dav lynčoval. Kožené střevíčky mi sice byly o číslo větší, ale když jsem po menším šmodrchání patřičně utáhla všecky řemínky, bylo jisté, že mi při chůzi z nohou nespadnou.

„Jak vypadám?“
Doktor mě přejel kritickým pohledem.

„Ujde to. Na patricijku ti sice chybí asi tak půl kila zlatých šperků, ne, ten tvůj řetízek se vážně nepočítá, ale s otrokyní si tě nikdo určitě nesplete. Takže … časoprostorové souřadnice jsou zadány, povolení k odletu uděleno, jdi na to. Tedy – pokud jsi nezapomněla, jak.“
Založil si ruce na prsou a nechal mě zápolit se startovacím protokolem, dokud se TARDIS neodpoutala od povrchu Adispery a nevstoupila do časového víru.