„Kdo je Titus Donatus Caro?“ zeptala jsem se, když mě Doktor vystřídal u konzole, aby vedl svou loď prostorem a časem do antického Říma.
„Když jsem ho uviděl poprvé, byl to k smrti vyděšený kluk. TARDIS tenkrát přistála ve starověké Británii. Dnešní Colchester se v té době nazýval Camulodunum a byl hlavním městem tehdejší římské provincie. Ovšem, ve chvíli, kdy jsem tam dorazil já, město leželo v rozvalinách. Přehnalo se přes ně vojsko Icennů, vedené keltskou královnou Boudiccou, která stála v čele protiřímského povstání. Vzhledem k tomu, že obyvateli Camuloduna byli v drtivé většině Římané, dovedeš si určitě představit, jak to tam asi vypadalo. Ne… nedovedeš…“ Doktor se při té vzpomínce otřásl.
„Byl to masakr. Vyšel jsem z TARDIS a podklouzl v krvi, která pokrývala dlažbu. Všude se povalovala mrtvá těla, i ti, co ještě žili, čekajíce na smrt jako na vysvobození. Muži, ženy, děti, všichni bez rozdílu. Icennové, opilí vítězstvím, rabovali v domech a zapalovali je. Mě si nevšímali, nevypadal jsem jako Říman, a tak jsem nikoho z nich nezajímal. Prošel jsem dvě, tři ulice, ale všude stejný obraz totální zkázy. Nemělo smysl se tu zdržovat. Když jsem se vracel k TARDIS, najednou mě někdo popadl za plášť. Bylo mu sotva devět, krvácel ze sečné rány na zádech a v očích měl děs a zárodek šílenství. Pomoz mi, pane, řekl, a pak upadl a omdlel. Když tě někdo takhle požádá o pomoc, nemůžeš odmítnout, to prostě nejde, a tak jsem ho vzal s sebou.“
Nějak jsem si nedokázala představit malého klučinu z počátku letopočtu v kosmické lodi a ve společnosti Pána času.
„Zvládl to skvěle,“ podotkl Doktor, jakoby mi četl myšlenky. „Zranění, kterému by byl jinak podlehl, se za pomoci nanogenů zahojilo téměř okamžitě. Větší obavy jsem měl z jeho psychiky. Zažil kruté trauma – později mi vyprávěl, že byl očitým svědkem vyvraždění celé své rodiny -, ale pobyt v TARDIS mu kupodivu žádný problém nedělal. Všechno, čemu nerozuměl, bylo pro něj kouzlo, a já čaroděj, který ta kouzla ovládal. Gallifrey zkomolil na Galii, obojí to beztak byly země pro něj neskutečně vzdálené. Čaroděj z Galie – tak mi říkal. Brzy mi ale došlo, že nevím, co si počnu s dítětem na palubě, ovšem vysadit ho zpátky v Camulodunu, jediném místě na světě, které znal, by znamenalo rozsudek smrti.“
„Tak tomu říkám dilema.“
„Naštěstí se ukázalo, že má v Římě příbuzné, takže jsem ho odvezl k jeho bezdětnému strýci s narychlo vymyšlenou krycí historkou. Asi hodnověrnou, protože senátor Lucius Donatus Priscus se Tita nejen ujal, ale dokonce ho adpotoval.“
„To je fajn, mám ráda příběh se šťastným koncem.“
„Zatím je to jen příběh bez konce. Setkal jsem se s Titem ještě jednou, byl už dospělý a rovněž senátor. Narazil jsem na něj čistě náhodou na Foru Romanu, když chvátal zapsat svého prvorozeného do seznamu občanů. Oba jsme tehdy měli trochu naspěch, a tak mě aspoň pozval do své vily na okraji Říma. Prý můžu přijít kdykoliv. Myslím, že to kdykoliv právě nastalo.“
„A jak je to dlouho, co jste se viděli?“
„Popravdě, netuším. Nějak jsem se tehdy nestihl podívat na kalendář.“
„No, tak to doufej, že si tě ještě bude pamatovat,“ řekla jsem a pomyslela si: Pokud už není ctihodný Titus Donatus Caro dávno po smrti. S Doktorovým vnímáním času bych se ani moc nedivila.

TARDIS  se uvelebila uprostřed olivového háje. Slunce nám stálo přímo nad hlavami, když jsme vyšli ven, do horkého vzduchu, vonícího pryskyřicí a slaboučce i mořem. Na bezmračném nebi se honili pokřikující rorýsi a před námi leželo Věčné město. „Zapamatuj si, kde parkujeme,“ Doktor vytáhl šroubovák, namířil ho na modrou budku a ta náhle zmizela.„Filtr vnímání,“ řekl. „Není třeba budit zbytečnou pozornost.“
Prošli jsme mezi pokroucenými olivovníky na cestu, vedoucí z pahorku dolů k okázalé vile, obklopené zahradou. Zdálo se, že tu jsme úplně sami, když tu se pojednou z ohybu cesty vynořila skupina žen. Měly na sobě jednoduché šedivé tuniky a nesly koše plné hroznů. Doprovázel je vysoký muž, kterému v žilách nepochybně kolovala černošská krev. Ženy se polekaně zastavily, ale on neváhal ani okamžik. Přistoupil k nám, významně potřásaje důtkami, které držel v ruce.

„Kdo jste a co pohledáváte na pozemcích senátora Tita Donata Cara?“ zeptal se výhružně.
„Zdravím,“ řekl Doktor, přátelsky se usmál a zdvihl ruku v gestu, jenž mělo zřejmě znamenat pozdrav. Vysloužil si ale jen varovné švihnutí, které zvířilo prach před jeho nohama.
„Tak znova…“
„Dobře, jsme senátorovi hosté z daleké země zvané Gallif… Galie. Já jsem Doktor a tohle je Sára. Tvůj pán nás očekává, tak ustup z cesty a nezdržuj nás.“
„Takže cizinci. No to je vidět,“ přelétl nás štítivým pohledem. V hloučku žen to zašumělo šepotem a potlačovaným hihňáním. Kupodivu se dívaly všecky na mě. Srovnala jsem si pruh látky, který mi pořád padal z ramen, a zaujala důstojnou pózu. To už se některé začaly smát nahlas. „Ticho!“ utrhl se na ně.
„A ty jsi kdo? Vypadáš jako dozorce…“
„Vrchní dozorce,“ opravil Doktora majitel důtek. „Jsem Santhrax, propuštěnec. A varuju vás, jestli přicházíte do domu mého pána se špatnými úmysly!“
„I takoví lidé se najdou?“ podivil se ironicky Doktor. „No, my k nim určitě nepatříme. Ovšem až budeme večeřet se ctihodným senátorem, určitě se nezapomeneme zmínit o tom, jak jsi nás přivítal, Santhraku. Nejsem si jist, zda to mého přítele Tita potěší.“
Jestli Doktor něco uměl, tak vyhrožovat mezi řádky. A Santhrax pochopil. „Buď vítán. Ať se ti u nás líbí, pane,“ řekl uctivě, ačkoliv výraz jeho tváře prozrazoval něco úplně jiného.
„Špatný začátek,“ podotkl mrzutě Doktor, když nám dozorce s hloučkem otrokyň zmizel z dohledu. „Nevím, jaký vliv má Santhrax v Titově domácnosti, ale důvěru jsme u něj rozhodně nevzbudili. Teď abychom si pro jistotu hlídali záda.“

O chvíli později jsme zjistili, že propuštěnec není jediný, komu jsme nepadli do oka. Dveřník, který vyšel ven po Doktorově hlasitém bušení, vypadal, že na nás poštve psy, pokud okamžitě nepřestaneme poskvrňovat svou přítomností mramorovou dlažbu před vchodem.
„Co tu chcete?“ zavrčel, evidentně otrávený, že musel opustit svou stinnou vrátnici kvůli těmhle dvěma individuím.
„ Jmenuji se Decimus Gallifrens Doctor a jsem blízkým přítelem senátora Cara. Takže jdi a ohlas mě. Tvůj pán mě očekává.“
„O tom nic nevím. Zmizte oba. Hned.“
„Být tebou, udělám, co ti bylo přikázáno -  hned,“ řekl Doktor tiše a odkrajoval přitom slova jako kousky ledu. „Jinak se dnes večer tvoje záda důvěrně seznámí se Santhrakovými důtkami.“
Propuštěncovo jméno mělo okamžitý účinek. Vrátný zmizel jako blesk, ale nezapomněl nám přibouchnout dveře před nosem.
„Páni, já tě nepoznávám. To se k němu chováš tak povýšeně, protože je obyčejný otrok?“
„Ne. Protože je arogantní a tupý zároveň. Stejně jako ve tvé době mnozí politici, vojáci nebo úředníci. Prostě tyhle typy nesnáším. S otroctvím to nemá co dělat.“
„Aha. Proto sis asi taky dal ten úžasný titul. Tady prosté  - Jsem Doktor – na nikoho nezabere, co?“
„Správně. Pokud nemáš tři jména, nikdo ti ani kůrku nepodá, protože zcela jistě nejsi svobodný občan.“
„Mám si taky vymyslet tři jména?“
„Ty je nepotřebuješ, jsi ženská.“
„Jo, tím se to vysvětluje. Já zapomněla, že do počátků emancipace chybí ještě dvacet století. A proč zrovna Decimus? Znamená to, že máš za sebou devět regenerací? Jsi desátý v pořadí?“
„A i kdyby?“ bylo vidět, že na tohle téma se baví opravdu nerad. „Mění se tím něco mezi námi?“
„Ne. Pro mě jsi jediný Doktor, kterého znám.“
Nelhala jsem, tedy ne docela. V koutku paměti mi však uvízla změť obličejů, které jsem našla v mysli TARDIS, než mě donutila ji opustit. Nepočítala jsem je, ale byly to obličeje mladé i staré, vzájemně si příliš nepodobné. Nová tvář, nový muž, řekl Doktor ve Florencii. No, mně se líbil právě tenhle. Doufala jsem, že se nestane nic, co by mě nutilo zvykat si na někoho jiného.

Když se dveře znova otevřely, měla jsem dojem, že vrátnému taky někdo vyměnil obličej, protože celý zářil uctivostí a ochotou. Možná za to mohl stříbrný sestercius, kterým si nedbale pohazoval, zcela jistě dar od pána poslovi dobré zprávy. A možná taky jen pouhý fakt, že unikl bičování.
„Mé jméno je Salvus,“ prohlásil obřadně dveřník, „ a doprovodím vás dovnitř. Senátor vás již očekává.“
„No, neříkal jsem to?“ mrkl na něj Doktor. „Tak tedy salve, Salve,“ zažertoval,

„doprovoď nás.“
Prošli jsme chodbou do přijímací místnosti, zařízené jen dvěma bělostnými sochami a fontánkou z růžového mramoru. Ve stropě nad ní zel obdélníkový otvor a sluneční paprsky, které tudy padaly dovnitř, osvětlovaly půvabnou sošku najády. Chybějící mobiliář plně nahrazovala podlaha. Ani se mi nechtělo věřit, že klidně šlapu po proslulé římské mozaice, jaká bývá k vidění už jen v muzeích a ve fragmentech, důkladně oddělená tlustými šňůrami od krásy lačných turistů.
Salvus nás vyvedl jedněmi z mnoha dveří do zahrady, která zabírala celé atrium. Voněla tu levandule a nebylo ani živé duše. Kráčeli jsme za vrátným po cestičkách vysypaných bělostným pískem, které se vinuly mezi roztodivně sestříhanými stromy a keři. Připadala jsem jako v zahradě rajské blaženosti – dokud jsem nezaslechla ty výkřiky.

 

„Doktore?“
„Slyším,“ řekl. „Co se to tam děje, Salve?“
„Toho si nevšímejte, pane, zřejmě některý z domácích otroků dostává výprask.“
„Aha. A za co?“
„Netuším, pane, ale určitě zasloužený.“
„Tos mě opravdu uklidnil,“ sykl Doktor. „Takže vy tady mlátíte děti…“
Výkřiky zesílily. Slovům nebylo pro zalykavý pláč rozumět, ale hlas patřil bezpochyby někomu velice mladému.
Salvus pokrčil rameny. „Pokud řádně neplní své povinnosti…“ ale Doktor ho už neposlouchal. Otočil se a rázoval k místu exekuce. Sotva jsem mu stačila. Vrátný chvátal za námi a mumlal: „To se vás netýká, pane, prosím, následujte mě, senátor čeká…“ ale stejně tak mohl mluvit do dubu.
Proběhli jsme stinným sloupořadím a Doktor s trhnutím otevřel dveře, za kterými zněl ten vzlykot. V malém pokojíku stál zády k nám nějaký muž a systematicky tloukl do dítěte, ležícího na zemi. Bylo tak malé, že jej před našima očima zcela zakrývala mužova bohatě řasená tóga.

„A dost!“ zahřměl Doktor.
Ruka s důtkami strnula ve vzduchu. Všimla jsem si kovových trnů, připevněných na konci řemínků, a udělalo se mi špatně. To, co na nich uvízlo, nebyl určitě jahodový džem.
Muž se pomalu otočil a přejel nás vzteklým pohledem. Byl zhruba stejně starý jako já, měl hladce oholenou tvář, pečlivě učesané kudrny, lesknoucí se olejem, a malé studené oči.
„Co si to dovoluješ?“ zaječel. „Víš, kdo já jsem?“
Hlas se mu ještě pořádně neusadil, místy v něm zazněla pubertální fistule. Vycítila jsem, jak Salvus za našimi zády urychleně couvá ven.
„Sadista, co rád bije děcka?“ Doktor měl obličej z kamene a jen spodní tón v jeho slovech dával tušit, že doopravdy zuří.
„Jsem Crispus Donatus Doctor, a ty jsi co zač, šmejde?“
„Já se jmenuji Decimus Gallifrens Doctor, a skutečně nerad vidím, jakou ostudu mému jménu děláš.“
Tvář mladého Crispa, zřejmě Titova syna, doznala zajímavé změny. Vytřeštil oči a čelist mu poklesla až na prsa.
„Takže ty opravdu existuješ! A já byl přesvědčen, že si to otec celé vymyslel. Všecky ty nemožné historky, o létajícím domě, o čaroději z Galie, jen aby ospravedlnil fakt, že mi dal tak příšerné jméno!“ Odplivl si přímo k našim nohám a pak vyšel ven, máchaje zlostně důtkami kolem sebe.

„Souhlasím,“ ušklíbl se Doktor. „Crispus – to zní opravdu dost hrozně,“ a pak si dřepl k nehybné hromádce na zemi. „Jak ti říkají?“

Zpod hubené dětské paže, kterou si chránil tvář, vykouklo nedůvěřivé tmavé oko. „Florius,“ zašeptal kluk, asi jedenáctiletý.
„A cos provedl?“
„Rozbil jsem pánův pohár, ale ne schválně. Přísahám!“
„Já ti věřím,“ řekl měkce Doktor. „Můžeš vstát?“
Florius potáhl nosem. „Jo.“
Byl drobný a hubený, samá ruka, samá noha, ale měl odhodlaný a inteligentní pohled. Napadlo mě, kým by třeba jednou mohl být, nenarodit se jako otrok. Bolestně sykl, když se mu tenká tunika přilepila na čerstvé rány.
„Najdeme někoho, kdo tě ošetří.“
„To je dobrý, já jsem zvyklej,“ řekl a dal si záležet, aby to znělo chlapácky nedbale.
Vtom se do místnosti vřítil Salvus. „Cos to zase udělal?“
Floriova statečnost okamžitě vzala za své. Bleskově uhnul pohlavku, který na něj mířil, a ukryl se za Doktorova záda.
„Zbláznil ses?“ popadl Doktor dveřníka za ruku.
„Ne, pane. Florius je můj syn, který dělá všecko pro to, aby ho z této slušné domácnosti vyhodili a poslali na statek do Kampanie, kde bude točit lisem na olivy, dokud nezhebne! Nevím už, jak ho naučit poslušnosti a správným mravům,“ dodal sklesle.
Těžko Floriovi vyčítat, že pohrdá kariérou domácího otroka. Ale v jednom měl Salvus pravdu – dřinu na statku by tohle děcko přežilo jen stěží.
„Řekl bych, že potrestaný je víc než dost,“ podotkl Doktor.
Dveřník přelétl očima zakrvácenou postavičku svého synka a zašeptal, tak aby to Florius neslyšel: „Děkuji, že jste to zastavil, vznešený Decime. Posledně ho mladý pán ztloukl do bezvědomí, moc nechybělo a zabil by ho.“
„Nejsem vznešený, a neděkuj. To by udělal každý.“ No, já si tím tak jistá nebyla. Nepochybovala jsem ani na moment, že jeden každý z růžových keřů na zahradě má tady větší hodnotu než Floriův život.
„Ale teď už opravdu musíme jít,“ řekl Salvus. „Titus Donatus Caro nemá rád, když ho kdokoliv nechává dlouho čekat. S výjimkou božského císaře, samozřejmě. A na císaře, při vší úctě, ani jeden z vás nevypadá.“
„Dávej na sebe pozor, Florie,“ třepl Doktor přátelsky malého otroka po černých vlasech.
Kluk si utřel nudli pod nosem a naprosto vážně prohlásil: „Budu, pane.“

Senátor nás přijal na zastřešené terase, obklopený celou svou rodinou.

Ještě, než dveřník dokončil obřadné ohlášení hostů, dvě mladinké dívky, podobné si jako vejce vejci, vyprskly smíchem. Také jejich matka měla co dělat, aby zachovala dekorum hodné důstojné římské matrony, ale v oříškových očích jí jen jiskřilo, a dokonce i Titus jen stěží udržel vážnou tvář. Zato z očí Crispových šlehala neskrývaná nenávist.
Jedno bylo jasné - ať už dopadne tahle návštěva jakkoliv, nudit se rozhodně nebudeme.