Čím to že dnes již nemám slova?
 Panenko moje sametová…
Duše se kalí do olova
 a já stůl prostírám sám.

 Trochu mne děsí, že jsi jiná
 jiná, než si vzpomínám.

 -

 Jsi uvázána k roklinám,
 když košilí tvé nebe stírám
 A zázrak?
 - Jenom bublina
 nepukajíc dokud snívám

 Však
 proč na tom visím,
 zrovna teď?
Natolik nesvůj, skoro k pláči

 myslet že holce, slova stačí.
 ¨
 když ticho víc je
 než zpěv ptačí...

 

 Ne,
 jsou dny kdy neléčí!
 

 -

 

 Já chtěl jsem tvoje bezpečí...

 s tvými vzdechy v noci hýbal,
 vlny smutku tiše slíbal,
 Copak jsem zůstal
 netečný?
 

Žal tíží dech, já nelhal
 vskutku!
 Moc poddala ses svému smutku,

 kde jsou ty břehy kdy jsi stála
 pod javorem a neplakala
 s náručí plnou hlíny světa
 radostí tolik podemletá

že nebylo třeba útěchy ?

 Kde jsou ty doby, moje milá?

 Dnes chodívám sám a bezdechý.

 

 -

 

 Mezi žebry příliš času...
 pro krásu a vůni hlasu,

 chybí mi tep našich srdcí.

 Pátrám v mapách po průvodcích

 co tě jednou zhoupnou v bocích
 a beze slov ti řeknou vše

 

 zač já tebe nadnášel.

 

 Ukáží ti hebkost světla
 múzu, která poodlétla

 sejmou z tebe prázdná místa

- vím, jsem věčný utopista-

 

leč jiný lék
 jsem nenašel.