Na nebi nebyly žádné mraky, alespoň ne ty viditelné, protože i tak bylo celé údolí v mírném oparu, slabém, přes který svítilo slunce. Na obrovské hladině fjordu se odrážely hory z okolí, občas jejich obraz protrhl jen přelétající racek nebo havran.
Havrani.
Ano havrani, věděl jsem, že mi něčím příroda připomínala končící léto. Teď jsem to viděl mnohem jasněji, slunce sice krásně svítilo, ale hřálo jen slabounce, měl jsem na sobě i svetr, lehounký opar už měl namířeno k podzimním mlhám. Jen stromy a keře byly ještě zelené. Nasál jsem vzduch, jistě, bylo to v něm, ve vzduchu, cítil jsem podzim, první podzimní den. A ovanul mne nádherný pocit, okamžik naprostého blaha. Mám rád podzim, příroda zvláštně voní a slunce se vpíjí do tolika barev, mnohem sytějších než v létě i na jaře.
Hazy, řekl by snad Američan k počasí, ale mně na mysl mířil spíše východ než západ. I když nemám rád vodku. Ale nemám o nic raději ani bourbon.
A tak jsem začal vzpomínat, kolik jen let zpátky …

Skupina lidí seděla kolem stolu, bylo krátce po válce, ještě před pár týdny se střílelo, bylo jedno po kom, hlavně, že se dalo někam střílet. Ale válka trvala už moc dlouho. Vojáci už nechtěli lehat do zákopů a upírat hluboké pohledy k nočnímu Měsíci.
Vojna celí muže, říká se, a válka s ocelí pracuje lépe, než kdo jiný.
Bylo po válce a svítilo slunce. Podzimně, sytě, do plných barev, ptáci už tu nebyli, jen havran občas přistál na střeše, přeletěl na louku a chvíli hledal něco do svého ptačího žaludku. Ticho vládlo slunečním paprskům, kterým se nikdo nezpovídá, ale muži měli dobrou náladu a chyběla jim ke spokojenosti snad jen vodka. Dnes už z nich nikdo nežije, nemůže, uběhlo příliš mnoho vody, příliš mnoho havranů letělo přes nekonečné hladiny, však to bude skoro sto let. Svítilo slunce, havran poskakoval po louce, na jezeře se zrcadlily hory a já marně vzpomínal na nějaká ruská slova, napadalo mi tehdy, bůh ví proč, jen ‚samoděržaví‘, tak jsem to pořád opakoval, ačkoliv jsem přesně nevěděl, co říkám, a pili jsme na cara. Netušili jsme, že car už není carem, zbabělci silní jen ocelí v rukou ho rozstříleli kdesi ve sklepě. Cara, jeho choť a malé děti. Jaká lidská síla dokáže střílet do dívek, lhostejno jak starých? Poslední opravdový panovník Ruska, tolik je děsil, tak hrozný strach z něj měli, že raději rozstříleli jeho rodinu, znetvořili jejich obličeje kyselinou a zakopali v lese jako mršinu. Až příliš děsivý příběh, příliš strašný, příliš surový, takže z něj vzešla pohádka o zachráněném děvčátku. Tušit to, pili jsme tehdy na Anastázii. Co na tom, že její tělo leželo znetvořené v carském lesním hrobě, od toho jsou pohádky a legendy, aby dávaly život. Moc bolševiků, ale legendu udupala a nedala tak šanci vytrysknout léčivému prameni v lese posledního carského odpočinku. Tak se úkolu chopili filmaři, jenže čím kdy byla legenda pro Hollywood? Američané nikdy nepochopí Evropu, a ze všeho nejméně pak Rusy.
A nikdo nepochopí hrůzu, která střílela ve sklepě do carských dětí.

Jenže my nic takového nevěděli, pili jsme na samoděržaví a netušili, co se děje v Rusku, v Americe, v Německu. Pili jsme na pád Rakouska, na malou a velkou zemi a na cara. Červené listy podzimu odrážely slabě hřejivé paprsky, havran našel, co potřeboval, dvakrát zakrákal, jako by snad chtěl říct, že se nás nebojí, a odletěl. Tak dávná doba, tak podobná, vzpomínali jsme na císařovnu Sissi, ještě tehdy neměla krásný obličej Romy Schneiderové, Avignonské slečny ještě nepobuřovaly světové umělecké cítění a bulváry ještě neplnily fotky lady Diany. Co jsme to jen pili, vodku jsme asi neměli.

Nikdy jsem pak už nikoho z vojáků neviděl, jejich osudy asi nebyly moc veselé, ale Rusové jsou tuhý národ. Ruských mnógo. Měli hnědé svetry a asi jim bylo horko, jeden z nich, přezdívali mu Muromec, protože měl síly za tři, vyprávěl příběh, jak jeho bohatá babička udržovala nábytek tím, že jej potírala šťávou z grepů. Tak jsem mu porozuměl a jistě špatně, ale nějak mi přišlo, že když mohlo děvčátko přežít palbu ve sklepeních, proč by nemohla šlechtična natírat v Rusku nábytek grepovou šťávou. Život byl krásný, protože byl krásný podzimní den a nebylo proč do něho střílet.
Já jsem po letech stál na břehu obrovského fjordu, sledoval zmenšujícího se havrana a nasával chladnoucí podzimní slunce. Každá končící éra má v sobě magnet melancholie a sentimentu. A já u norského fjordu přemýšlel, kolikrát jsem slyšel proklínat léta bolševické vlády v malé zemi. Kolik jsem slyšel vzpomínek onoho povzdechnutí, jo to tehdy, to bylo jiné, to bylo lepší mléko. Uzeniny? To se nedá srovnat! A knihy vycházely na lepším papíře a poctivým hlubotiskem. To bylo dětství, krásná doba. Jen kdyby nám ji ten bolševik nezkurvil. Chlapče buď rád, žes to nezažil.

A já zatím vzpomínám na ruské vojáky, co nevěděli nic o caru ani dělnickém spasiteli, co ve vlněných svetrech pili snad vodku, snad pivo, smáli se a připíjeli havranovi. Čas kolem mne vozil armády tam a zpátky a já jsem si prohlížel fotku dívky na školním dvoře. Seděla v první řadě, způsobně, kolínka u sebe, na nich vzorně položené drobné ručičky, milý úsměv a vlasy sčesané do jednoho copu. To bylo před revolucí, už se mi plete před kterou vlastně, ve kterém roce, revolucí bylo moc, ale vždycky po nich přišel ten melancholický sentiment staré éry. Snad proto jsem se díval na fotku školní třídy, měl jsem ji tehdy v rukou, myslím, nebo snad ani ne, snad jsem na ni jen vzpomínal nad norským fjordem a jen se mi vetřela do vzpomínek, přilétla jak černý havran, kterého hlad vyhnal na louku hledat ořechy a stará jablka. Kolem fjordů také rostou jablka, věděli jste to? Tisíce jabloní, sady jako velkoměsta. Revoluce zatím byla pryč a s ní i milý úsměv a sčesané vlasy. Jak se jen jmenovala…?

Máš doma grepy? Volal na mě přiopilý voják a trochu vrávoravou chůzí odcházel za kůlnu zastavěnou naštípanými poleny na topení. Musíš natírat nábytek, rozumíš? Smál se a zakopl o kořen staré jedle, ale neupadl. Asi to byl důstojník, když byl ze šlechtické rodiny, tehdy to ještě něco znamenalo. Když se vrátil domů, zjistil, že být šlechtic stále znamená mnoho, revoluce hodnoty nestírá, pouze převrací.
Michaela Černá. To jméno mi vyplulo v paměti jasně jak úsměv carského důstojníka, který zakopl o kořen jedle. Tak se jmenovala. Rok od roku, na každé fotografii školní třídy. Na tomtéž dvoře stejné školy, stejný úsměv, ruce na kolenou, vlasy vzorně sčesané. Úsměv jak císařovna Sissy, která se naštěstí nedožila pádu svých milovaných Uher. Nebo spíše jak Romy Schneiderová? Léta mění podoby. Sissy probodl zoufalý muž, který věřil, že pomůže revoluci. Anastázii rozstříleli pochopové další epochy. A každý bude potírat svůj dům nějakým grepem.

Jen jeden z ruských vojáků, Alexej, tehdy seděl, usmíval se, ale nesmál se. Měl za sebou válečný příběh. Jeden z tisíců, anonymní tvář mezi tisíci, koho by to zajímalo. Byl sice také odkudsi z Rusi, dokonce až od Sibiře, ale na zimu si nikdy nezvykl, odjel do Evropy za teplem. Jeho příběh byl také podzimní, vyprávěl mi ho onoho slunného podzimního dne. Trochu rusky, trochu anglicky, trochu německy. Smutná zkazka.
Létal ve Francii dvouplošníkem. Starým snad už v době výroby, narychlo postavený z nekvalitního materiálu, snad už z rezivých součástek. Ale přesto létal. Alexejova dívka Loretta do něj nikdy nevstoupila, protože neviděla kouzlo v rezivých trubkách. Létající dvouplošník. Voják a Loretta. Láska a smrt. Dvouplošník a moře. Špatně rozdané karty. Alexej se s dvouplošníkem zřítil do moře v polovině září a Loretta pila levný koňak za jeho život dva týdny. Dva týdny se chodila dívat k místnímu majáku. Majestátní kyklop s bílou pletí a zářícím okem.
Dvouplošník nešel ke dnu, pánbůh ví, proč zůstal na hladině a mořské proudy jej unášely, kam se jim zrovna zachtělo se podívat. Voják byl příliš zesláblý, aby se snažil doplavat ke břehu, jídla i vody měl málo, ale pád letadla přežily i dvě malé dřevěné bedýnky s osmnácti lahvemi dobrého francouzského koňaku, které vezl jako pozornost důstojníka důstojníkovi. Alexej pil vynikající koňak na palubě plovoucího rezavého dvojplošníku, který jak křižník brázdil moře, Loretta pila levný koňak na pevnině a denně se vydávala k bílému majáku, ze kterého se rozhlížela po nekonečném obzoru. Jednoho večera zůstala na majáku až do noci, Alexej stejného večera uviděl ten samý maják, který zprvu považoval za blikající hvězdu. Když si uvědomil, co vidí, vrátil mu naději k životu, rozbil bedýnku od koňaku a ochablýma rukama se prkýnky snažil pádlovat. Mihotavé světýlko brouzdalo po nekonečné černi blíž a blíž, bílý obr té noci na pobřeží rozdával život i smrt. Ale co má maják společného s revolucí?

Michaela Černá. Jakpak asi vypadá dnes? Sedává ještě s rukama tak způsobně složenýma na kolenou? Asi bych ji nepoznal, snad by to tak i mělo být. Ideál holubice by pak možná pukl jak skořápka ořechu, do které se konečně probojoval hladový havran. Ani nevím, proč jsem pak jednou v noci prolistoval telefonní seznam a pečlivě si vypsal všechny, kdo nesli jméno Černá nebo Černý, a bydleli v blízkosti školy, na jejímž dvoře se žáci fotili. Měsíc mi svítil do mého hledání a tiše se usmíval, myslel si o mém pošetilém počínání své. V Praze bydlí stovky Černých. Noci ale bývají plné nadšených ideálů. Jakpak asi dnes vypadá? Po tolika letech. Možná má piercing a poslouchá anarchistickou hudbu, aby našla cestu ke své revoluci. A ke své armádě. Jo, před revolucí, to byl tenkrát život. Už aby zase nějaká začala, nemohu se dočkat, až budu s chutí a jemným porevolučním sentimentem vzpomínat na starou éru, na mládí a na ten nádherný podzimní den kdesi u nekonečných fjordů schovaných do tisíců norských kopců. A snad si přitom zase jednou vzpomenu na malou a způsobnou dívenku jménem Michaela Černá. A mimochodem ten seznam jsem ráno vyhodil.