O dva měsíce později jsem šel na výroční koncert divadla Semafor, které právě slavilo padesát let své existence. Slavilo se velkolepě v pražském Obecním domě, honosném sále, kde se připravoval koncert s celým orchestrem a hvězdami slavného divadla let minulých i současných.
Konec října byl studený, stál jsem nad Hlavním nádražím, odkud je výhled na pražské panorama Hradčan, a sledoval osvícený chrám sv. Víta, když mě na noční obloze zaujal pohyb, pohybující se světlo. Bylo to létající přání, lampión, který má v sobě malý plamínek a díky tomu sám sebe nadnáší horkým vzduchem. Jak se vznášel nad Prahou, vypadal v první chvíli téměř magicky, romanticky, vzpomněl jsem si na novinový článek o tom, že asi kvůli němu vyhořel minulý týden šestipatrový dům někde na Újezdě, to už bylo romantické méně.

Předešlou noc jsme byli s Anetou na koncertě kapely Roads.
„Já už mám třetí víno!“ řekla koketně a přitiskla se vyzývavě ke mně, na zadku přes džíny měla nalepenou samolepku s názvem kapely.
„Tak to abych tě dohnal!“
„To bys měl, nebo tě znásilnim.“
„Bude to znásilnění, když se nechám?“
„To nevim, ale klidně tě znásilním.“
„Tak to pak pojedeme ke mně?“
„Tak jo.“
„Prima. Co den?“
„Začal řevem matky, do kdy se hodlám válet, pak přednáškou na téma životospráva, lenost a moje neschopnost.“
„Prima ráno.“
„No to teda, já už se z toho asi zbláznim.“
„Tak pojedem pak ke mně, já tě probudim něžnějc.“
„Jo, vrrr! Pojedem a těš se!“ Vášnivě mě políbila, bylo znát, že má trochu upito.
„Já si teď každopádně dám pivo, ať nejsem pozadu,“ zamířil jsem na bar, Aneta mi zmizela mezi kamarády v davu.

Teď, o den později, jsem sledoval létající přání, když se mi hořící bod před okem lehce zakmital. Ale ne. To ne. Zavřel jsem oči, pak dvakrát zamrkal a zkusil koukat chvíli jinam. Znovu jsem se podíval na létající svítící lampiónek. Zlehka se mi jeho obraz vlnil. Migréna. Vždy stejný průběh. Začínala drobným vlněním maličkého bodu před očima, bod se zvětšoval a zvětšoval, během několika minut se roztáhl tak, že připomínal nějakého kmitajícího se hada a zaclonil mi celou pravou stranu pohledu, že jsem na půl oka prakticky neviděl. Pak se během chvíle rozkmitaný had rozevřel, až mi zmizel ze zorného úhlu. Do deseti minut poté začala bolest hlavy. Jistota, s jakou bolest přišla vždy během pár minut, mě zdeprimovala už předem. Z koncertu nebudu mít nic.

Před Obecním domem už čekal kamarád Pavel, Tomáš, který pro nás vyzvedl vstupenky, měl přijít až za pár minut.
„No těbůh.“
„Nazdar,“ odpověděl jsem.
„Tak jsem zvědavej, jeden koncert byl už odpoledne, prej to točí televize, těšim se jak malej,“ povídal Pavel.
„Já z toho budu mít kulový,“ konstatoval jsem, „mám migrénu jak prase.“
„Neblbni, chceš ibalgin, čtyřstovku?“
„Máš? To bys mě zachránil!“
„Bez něj nevylezu z domu.“ Pavel studoval ekonomickou školu a přivydělával si jako finanční poradce. „Ale čim to zapiješ?“
„Vevnitř to bude drahý, máme čas, skočíme naproti na malý pivo.“
„Jasně, když ibalgin, tak zapít pivem,“ smál se Pavel, přešli jsme ulici Na Příkopech a dali si v hospodě dvě malé Plzně.
„Zkurvená migréna,“ ulevil jsem si. „Zakurvená migréna.“ Už se mi před očima netřepotal žádný had, jen se hlavou rozlévala tupá konstantní bolest.
„Bude to skvělý, uvidíš, na bolest hlavy ani nevzpomeneš.“
„Těžko. Vidíš ke vchodu? Nečeká tam už Tomáš?“
„Odsud ani vomylem, ale ten tam ještě nebude, přijde určitě na poslední chvíli.“
„Jasný, jako vždycky.“
„Proč vlastně nejde Aneta?“
„Něco má.“
„Aha.“
Měl jsem pocit, že bych to měl rozvést. „Ona vlastně Suchýho ani nemusí.“
„Aha, já myslel, že chodíte do Semaforu spolu.“
„No to jo, ale nemusí ho, prej, řikala Káča.“
„Káča? Aha.“
Bolest neustupovala. „Sakra, neměl bych si dát ještě jeden?“
„Neblbni, už takhle se to s tim pivem nemá rádo.“
„No jo…“ mávnul jsem rukou.
„Bude to super, já se těšim, jak malej,“ Pavel byl obrovský fanda do Semaforu. „Jsem zvědavej, kdo tam bude, škoda Waldy, ten už nepřijede, toho je fakt škoda, prej ho Pilarce zastoupí Matuš.“
„Matuš, jo?“
„Jo, Matuš za Matušku, to je vtipný, ne?“
„No jo,“ usmál jsem se, „to mi vůbec nedošlo. Jsem zvědavej, hlas má, bude asi dobrej.“
„To jo, je dobrej,“ řekl Pavel a vypil třetinu piva velkým lokem. „Určitě tam je Goťák, Drobnej a prej Černocká.“
„Černocká? Dyť ta se tam ani neohřála,“ řekl jsem, aniž bych myslel na něco jiného než otupující bolest hlavy.
„Taky myslim, řekl bych, že by měli přijet jiný. Urbánková prej nemůže, má problémy s tím rakem, chuděrka, a Havlík je prej taky nemocnej.“
„No jo, ten prej vůbec do Prahy nejezdí,“ přikývnul jsem.
„Škoda, ten by tam měl bejt.“
„To jo.“
„Máš už tu jeho novou knížku? Havlíka se Suchým, jak vyprávěj…“
„Aneta mě opustila,“ vypadlo ze mě a sevřelo se mi hrdlo.
„Cože??“ zastavil Pavel ruku se sklenicí na půlce cesty k dalšímu loku.
„Včera po koncertě, mi řekla, že chce bejt sama a srovnat si život, že neví, co chce.“ Hlas se mi proti mé vůli třásl, měl jsem co dělat, abych ho udržel a nerozbrečel se.
„Ty vole.“
„Tak nějak.“
Nevěděl, co má říct, byl překvapený a zároveň v rozpacích.
„Ty jo, do prdele, fakt bych si neměl vzít spíš dva ty prášky?“ řekl jsem a hlas už jsem měl zase pod kontrolou, „ta hnusná bolest je na nic.“
„No jestli myslíš, tak vezmi,“ vytáhl z kapsy rychle další prášek, bylo vidět, že je rád, že může něčím pomoct.
„Ty vole, tak to čumim, já myslel, že vy dva jako všechno v pohodě.“
„No já taky myslel.“ Hodil jsem do sebe druhý prášek.
„A to ti řekla jen tohle? Nebo jako někoho má?“
„Asi nemá, nevim, pochybuju, teda ne, že by po ní jiný nešli, ale myslim, že chlap v tom není. Nevim, měl jsem upito, ale nebyl jsem nalitej, hele brečela tam hodinu, jak neví, co chce, já byl tak v prdeli, že jsem neřekl snad ani větu za tu hodinu.“
„Se nedivim, no,“ řekl Pavel a mrknul na čas na mobilu. „Sakra nemáme moc času.“
„To je fuk, k ničemu by nebyl.“
„No že bysme mohli pokecat… o tom,“ snažil se Pavel. „Teď moc nevymyslíme.“
„Stejně nic nevymyslíme, nic se vymyslet nedá, je to prostě v prdeli.“ Prášky ne a ne zabrat.
„A tos nic netušil, něco ji štvalo nebo tak? Jestli v tom teda nebyl někdo třetí.“
„Hele fakt nevim, jako před Řeckem jsme měli takový hluchý období, cejtil jsem, že není úplně spokojená, ale nepřišlo mi, že by to bylo tak vážný. Možná tam vlezlo trochu stereotypu, nebo tak. Navíc práce, že jo, ona měla volno, znáš to, kapku jsme se míjeli v někerejch věcech. Ale jako nevim, přišlo mi to jako banality, co se jí nelíbilo. Nic podstatnýho, tak jsem tomu nevěnoval moc pozornost.“
„Jako co?“
„Nevim, prostě banality.“
„Jasně.“
„Nebo prostě, mně to tak přišlo.“
„Rozumim.“
Cítil jsem se najednou trošku hloupě z toho, jak je Pavel v rozpacích. Možná jsem mu to neměl říkat. Nebo až po koncertě. Vlastně jsem nevěděl, proč to ze mě tak vypadlo, míval jsem svoje pocity pod kontrolou, když jsem chtěl.
„No tak třeba,“ řekl po chvilce, „třeba se k sobě ještě vrátíte, ne?“
„Třeba jo,“ řekl jsem, ale upřímnost v tom nebyla.
„Dáte si prostě pauzu a bude, ona si něco zkusí, třeba jí to nevyjde a zase to dáte dokupy,“ snažil se mě povzbudit.
„A třeba jí to vyjde a jsem v prdeli,“ řekl jsem rezignovaně. „To vlastně říkala taky.“
„Co říkala?“
„No že si dáme jako třeba jen pauzu.“
„Tak vidíš.“
„Co vidím?“
„Že to třeba ještě dobře dopadne,“ snažil se Pavel.
„Ale hovno, pauza…pauza je… To je prostě zoufalý. Když řiká, hele dáme si pauzu, říká ti hele, mě už to s tebou nebaví, zkusim si něco jinýho, ale když by mi to nevyšlo, tak to možná ještě zkusim s tebou… Pauza… to je prostě… ubohý. Vztah je… no o vztah se musí bojovat, ne dávat si pauzu, prostě v dobrym i ve zlym, se to říká ne?“
„No to se říká při svatbě.“
„A já vim no,“ odsekl jsem. „To je přece jedno.“
„Tak třeba bojovala, ale nešlo jí to, já nevim, tys bojoval?“
„Jak jako jestli jsem bojoval?“
„No žes řikal, že tam bylo nějaký hluchý období, že se jí něco nelíbilo…“
„Jako bylo, ale tak ne na rozchod, to mi nepřišlo.“
„Tak ses třeba málo snažil.“
„Hele na jaký jsi straně?“ řekl jsem podrážděně, hlava pořád bolela tupým tlakem.
„Ale ne, sorry, tak jsem to nemyslel.“
„Myslels to tak.“
„Nemyslel… Spíš, že jako holka chce bejt furt střed tvýho světa, když tam není, přijde si, že vo ní nestojíš.“
Dopil jsem pivo a podíval se na čas.
„Sakra musíme jít,“ řekl jsem, Pavel se zhluboka napil, ale ještě mu pivo zbývalo.
„Byla střed mýho světa, porád tam byla, i v tom hluchym období, já bych jí neopustil.“
„Já vim, no.“
„Nikdy.“
„Třeba ta pauza pomůže,“ couvnul zpátky.
„Nikomu ještě nepomohla, já už zažil zkurvenejch pauz, že bych brečel.“
„To ne, jsou takový, kámošce to zrovna vyšlo, dali pauzu asi na tři měsíce a už jsou vdaný a voženěný a čekaj druhý dítě.“
„Tak to měla štígro.“
„Třeba taky budeš mít. Budete.“
„Nevim, nebyla by tam asi už ta důvěra. To je, jako když máš oblíbenej hrneček a upadne mu ucho. Tak ho přilepíš, ale furt se bojíš, že zase upadne a už se ho za něj bojíš brát.“
„Hrneček, jo?“
„Hrneček.“
„A upadne mu ucho?“
„No.“
„To je teda ale fakt slabý přirovnání,“ zasmál se, aby odlehčil situaci
„No asi jo. Když já měl takovej jeden… oblíbenej hrneček se Simbou. Jsem si na něj zrovna vzpomněl.“
„Simbou?“
„No… takový lvíče, od Disneyho, měl jsem ho rád, ten hrnek, ale upadlo mu ucho, tak jsem ho přilepil, ale furt jsem se bál, že zas upadne, tak už jsem na něj byl hrozně vopatrnej, už to bylo takový…když jsem z něj pil, nebyla tam ta pohoda nebo jak to říct.“
„No bál ses, tak jsi na něj byl opatrnější, ne? Jako víc ses o něj staral a tak, to je přece docela vono,“ usmál se Pavel. „Už jsi s nim znova netřísknul o zem, ale pěkně sis ho hned po čaji umyl a uklidil, co? Víc sis ho všímal, hele ono je to vlastně docela dobrý přirovnání.“
Zasmál jsem se.
„Co? Čemu se směješ?“ zeptal se.
„No jsem si jí představil, jak jí lepim obrovský porcelánový ucho.“
Pavel se smál taky. „Tak vidíš.“
„No jo, opatrnej, opatrnej. Ale postupně jsem ho používal míň, a když mi pak dala ona novej, co mi sama vyrobila, tak jsem začal pít z něj a Simba šel do skříně a nakonec, když mu ucho zase upadlo, tak do koše.“
„Tak ale měl jsi zas novej oblíbenej, tak to je taky pozitivní. Hele z toho vedou samý pozitivní cesty.“
„Jako že dostanu novej, jo?“
„Tak třeba,“ řekl.
„To je fakt blbý přirovnání, nějakej blbej hrnek.“ Hlava přestávala bolet, prášky konečně zabraly. Pavel znovu mrknul na mobil.
„Hele, je to blbý, ale musíme jít.“
„No jasný,“ řekl jsem, „Tom tam určitě mrzne, jdem.“ Zaplatil jsem přes Pavlovy protesty piva za oba.
„To máš za ty prášky, hlava přestala bolet.“
„Tak to je super. Užijem si koncert.“
„A díky,“ dodal jsem upřímně.
„V pohodě, hlavně si odteď Anetu představ dycky s tim obrovským uchem.“
Znovu jsem se té představě musel usmát, i když jsem věděl, že mi do smíchu ještě dlouho nebude.
„Tak jo, obrovský porcelánový ucho. Nebo dvě, to bude vypadat jak nějakej hrnec. Nebo jak ten starej prvorepublikovej nočník.“
„Přesně! V nejhorších chvílích ti jako tvůj doktor nařizuju představit si ji jako starý nočník. A v těch obzvlášť těžkých jako použitý nočník.“
„Díky, doktore,“ smál jsem se, nakonec dobře, že jsem mu to řekl, bylo mi přeci jen o něco líp. Vyrazili jsme na koncert, Tomáš už čekal před Obecním domem.
„No kde jste blbouni, klepu tu kosu jak u svatýho přijímání…“


Po koncertě jsme všichni vypili ještě pár piv a povídali, ale Anetě jsme se vyhýbali, já do toho nechtěl Tomáše tahat, Pavel nevěděl, jestli může, tak jsme mluvili o koncertě. Nakonec jsem ale z hospody utekl dřív než oni, a vyrazil na metro. Hodinky jsem neměl a mobil ještě z divadla vypnutý, neuvědomil jsem si, že už je dost po půlnoci a metro nejezdí. Nakonec jsem došel na noční autobus, linku číslo 511 a měl štěstí, hned po chvíli přijela plná pospávajících lidí. Ujížděl jsem domů k okraji Prahy, myslel na Anetu a bylo mi smutno, když po asi třech zastávkách přistoupil mladý kluk, spíš ještě klučina, mohlo mu být snad devatenáct, dvacet let, drobnější, malé brýle na nose, všiml jsem si ho, protože v ruce držel resophonickou kytaru, kytaru, na jakou hráli staří černí bluesmani.
Autobus zavřel dveře, rozjel se a kluk začal - spíš pro sebe než pro nás - hrát. A já málem spadl ze sedačky. Rozjel dvanáctitaktové blues Hoochie Coochie Man přesně tak, jako by ho hrál Willie Dixon, zpíval, tedy spíš huhňal jak skutečný starý černoch s polovinou zubů, skvělý přízvuk, dokonale odposlouchaná intonace, na kytaru se úsporně doprovázel přesně v daném stylu. Nestihl jsem se probrat ze svého překvapení a už pokračoval s Got My Mojo Working, další slavnou bluesovkou proslavenou Muddym Watersem, za chvíli Dust My Broom Roberta Johnsona a Shake Your Money Maker Elmora Jamese. V každé zastávce přestal hrát, nechal přistoupit lidi a znovu začal, kde skončil, svou dokonale černošskou intonací a s citem pro blues, jaké jsem u Čecha ještě neslyšel, ostřílení bluesmani Mišíkova a Andrštova typu by se mu museli poklonit. Tedy popravdě jsem si myslel, že to není Čech, že to zkrátka nemůže být Čech. Boom Boom Johna Lee Hookera nás neslo na další zastávku, Good Liquor Gonna Carry Me Down od Big Billa Broonzyho na další. To už ho poslouchali všichni, přistoupil mladý pár, kluk s dívkou, on značně pod parou, ale v dobré náladě.
„Boží,“ zamumlal když se mladý bluesman znovu rozehrál. Teď už mu autobus po každé písni tleskal. To černé blues se k nočnímu busu a poloopilým lidem dokonale hodilo, šlo jim do noty. I mně šlo do noty, zatraceně hodně mi šlo do noty.
„To je boží. Dej tam, ty jo, dej tam něco pěknýho,“ dožadoval se opilý kluk. „Něco vod podlahy, rozumíš, ať můžem tancovat, jako, jako trampskýho, rozumíš…“
„Když to já neumim,“ odpověděl kytarista.
„Jak to?“
„No já hraju jen černý blues.“
„To děláš dobře. A neumíš teda něco jako vod vohně?“
„To neumim, jen to blues.“
„To je super, hraješ fakt super, boží, že jo,“ otočil se na svoji dívku, která se trochu styděla. „To je boží, blues, super, co teda něco takovýho táborákovýho?“
„Já to fakt neumim.“
„Tak počkej, něco jednoduchýho, fakt.“
„No mohl bych dát nějakej rock and roll kdyžtak.“
„Boží, per to tam, jako u vohně.“
Bluesman spustil Elvisovu That’s All Right Mama, ale poznal jsem, že hraje spíš podle staršího originálu jako Arthur Big Boy Crudup. Přesto zněl i jako Elvis a opilého kluka uspokojil, dokonce i dívka se nechala přemluvit a na točně dlouhého autobusu si s mladíkem zatancovali. Noční autobus se pomalu vyprazdňoval, lidé vystupovali a k tomu znělo dokonale černé blues hrané dvacetiletým bílým Čechem, nevěděl jsem, je-li to víc surrealistické nebo dadaistické. Projížděli jsme Chodovem, lidé už tady vůbec nepřistupovali, jen po malých skupinkách na každé zastávce vystupovali. Kytarista zopakoval dvě písně, pak si ale vzpomněl ještě na B. B. Kinga a jeho Three O'Clock Blues…

Well now, it's three o'clock in the morning
And I can't even close my eyes
Three o'clock in the morning
And I can't even close my eyes
Can't find my baby
And I can't be satisfied

Poslouchal jsem slova a měl znovu na krajíčku. Dvojice teď ploužila na točně kloubového nočního autobusu, i když opilý kluk měl v zatáčkách problém udržet rovnováhu. Všiml jsem si, že vedle mě sedí holka, která je sama a kouká na pár se slzami v očích. Dal jsem jí ruku kolem ramen a ona si beze slova položila hlavu na mé rameno. Nic jsme neříkali, nic víc jsme nedělali, jen jsme seděli a poslouchali blues, každý sám a přeci tak nějak spolu. Realita ťukala na dveře a i mě se chtělo brečet, ale absurdně jsem si říkal, že nesmím, že musím být oporou dívce, která měla hlavu na mém rameni. Tak nějak ta osamělá holka asi brečela i za mě, vzal jsem to tak. Vlastně jsme si povídali, beze slov, byl to bluesový rozhovor. Hrál nám k němu B. B. King a já byl na pár vteřin nějakým nevysvětlitelným způsobem šťastný, tak jak dokáže být člověk šťastný ze smutného blues. Snad i proto, že jsem věděl, že ten okamžik za chviličku zmizí, bluesman vystoupí, holka vystoupí, nakonec i já vystoupím a znovu budu muset zapnout mobil, a znovu se vrátí smutek, na jakém není šťastného vůbec nic. Ale zatím bylo prostě ještě na pár vteřin všechno dokonalé. Bylo to dlouhých pár vteřin a během nich dvacetiletý bílý B. B. King zpíval…

Goodbye everybody,
I believe this is the end
Oh, goodbye everybody,
I believe this is the end