… pak uviděl jsem černovlasý dým,
pustiny přes vyschlá koryta,
žízeň, již země uzavřela klín
a kovář žhavého nepokoje
jak z věčné nudy procítá
Tváře neštovic a netečnosti
vozům nebes zhasínají oje
 
v asfaltu koláži absurdnosti
mobilů a klíčů bez bytů
I ticho, v kreaci na špičkách,
vzdálilo se od vitráží
kde torzo sbírek nezná charitu
a znavená smrt nepřekáží
strachem přetížených vah
 
Déšť zrezivěl a trpí na astma,
hořká hvězda, zdá se, nedolétla
tak sbírá převrácená tma
poslední klásky na strništi
Je vyhaslo a listy tlejí
manou ledového tříští
z odvrácené strany světla
v skleníku mrtvých orchidejí

*