V uzenářství v Korunní ulici se dopoledne po desáté hodině už scházeli zákazníci. Někteří šli vybírat z přeplněných pultů domácí paštiku, jelítka, jitrnice, ale také špek nebo i sulc, jiní šli na gulášovou polévku či kousek pečeného kolene s křenem a hořčicí. U malého pultu, kam se dal odložit umělohmotný talířek, stáli dva dělníci a jedli právě pečené koleno s chlebem.
„Rukulíbám, mladá paní,“ pozdravil vesele starý pán, který na svůj věk vešel až neobyčejně svižně.
„Ale dobrý den, pane Šíka,“ usmála se i prodavačka v čisté zástěře. „Dneska je výborná,“ dodala, protože už pána znala a věděla, co si stařík dá.
„No tak to mám radost, dneska si k ní dám ale jen jeden pivní, dneska pospíchám.“
„Já si říkala, že jste tu nějak brzy.“
„Dneska jdu za panem Proškem, vědí?“
„Panem Proškem, říkáte?“ odpověděla prodavačka a zatím nalévala gulášovou polévku do umělohmotného talířku na jedno použití. „A to je kdopak?“
„Mladá paní, to je podolský antikvář, však víte, že jsem z Podolí, já tam prožil, no jéje, až do devadesátého, než jsem nechal mladým větší bydlení a šel sem do menšího. Ale srdcem, mladá paní, srdcem já jsem Podolák dodnes. A tenhle pan Prošek napsal knihu, víte, knihu o Podolí, syn mi ji přinesl, tak jdu za ním a nesu mu tuhle vele vzácné fotky, které mu jistě chybí, kdyby třeba chystal pokračování.“
„Tak to bude mít určitě velkou radost,“ položila prodavačka vrchovatě nalitý talíř s polévkou na pult. „Počkejte, já vám to dala moc plný, radši vám to dám rovnou na vaše místo.“ Obešla pult k jediné židli v místnosti, která stála vedle mrazícího boxu. „Tak a říkal jste teda jeden pivní rohlíček?“
„Jeden, jeden, však dneska pospíchám.“
„Tak to máme dvacet čtyři korun, pane Šíka.“ Stařík položil připravené mince na porcelánový talířek. „Korunku si nechte pro štěstí, mladá paní,“ usmál se a šibalsky mrknul. Zatímco se prodavačka smála a děkovala, sedl si děda vedle mrazícího boxu, který z boku navenek díky motoru hřál. Proto zde stařík rád sedával, ačkoliv jinde vlastně ani nemohl. Dělníci zatím ve stoje mlčky dojídali pečené koleno a prodavačka kontrolovala, jestli nad masem nelétají mouchy.
„Ještě je horká, musím počkat, ale bude moc dobrá, to už je cítit,“ povídal pan Šíka všem a nikomu. Umělohmotnou lžíci položil vedle talíře, opřel se pohodlněji v židli a bolavější nohou se nenápadně opřel o hřející stěnu boxu.
„Koukám kolínko, páni architekti, to musí být dobrota, tady mají všechno na výbornou.“ Jeden z dělníků na staříka kývl na souhlas, druhý konstatoval stručně: „Jo, jo.“
„A copak stavíte, že jsem tak zvědavej, to víte, stáří je taky zvědavý.“
„Tady, na ulici. Chodník novej.“
„Novej chodník? Tak to se bude šlapat jedna báseň. Jen ti psi, kdyby nám to tak nezaneřádili. Teda já je mám rád, ale jak už blbě vidím, to vám povim, to není někdy zrovna šťastný šlápnutí,“ zasmál se. „Ale ježiš, já vám tady k jídlu o takovejch věcech, ráčej odpustit. Já se dneska taky nezdržím, jen si dám tadyhletu tu skvělou gulášovku a musím za tím panem antikvářem, abych to tam stihl. Já jsem Podolák víte, i tady na Vinohradech, to nepředěláte. No a nesu tam panu Proškoj nějaký ty vzácný fotografie. Už je tam teda nepřidá, do tý svý knihy, ale třeba někdy vydá další díl a tam by je mohl dát. A nebo se třeba jen podívá, určitě má lepší oči, dyť já na to už ani nevidím.“
„No jo, no,“ kývl hlavou jeden z dělníků. Zatím do uzenářství vešla menší paní v dlouhé modré sukni až na zem, v ruce starou černou tašku, ze které vyndala velikou, ale poloprázdnou peněženku.
„Dobrý den, ráda bych šunku od kosti asi dvacet deka, šest rohlíků a…a hmm tadyhle sekaná vypadá moc pěkně, tak prosím dva plátky.“ Zatím se do obchodu za paní proplížil hnědobílý pes pouliční rasy a táhl za sebou po zemi samonavíjecí plastové vodítko.
„Ale jedeš, kde jsem ti říkala, že máš čekat, copak jsi mě neslyšel!“ Pes se přikrčil, věděl, že nesmí, ale vůně pečených a uzených dobrot byla silnější.
„Voní mu to tady, viďte paní,“ zasmál se děda. „No jo, to se nedá nic dělat, jak to zavoní špíčkem, to za to nebezpečenství stojí.“
„Jo jo, lump jeden,“ řekla omluvně paní, ale už psa ven nehnala a prodavačka snad předstírala, že jej nevidí.
„A copak dostaneš z těch dobrot?“ odložil stařík zase lžíci a sklonil se k psovi. Ten hned přiběhl v naději, že něco dostane, vodítko za ním po dlaždicích jen poskočilo. „No ty jsi nějakej hrrr, gulášovka by ti asi nešmakovala, i když je dneska výborná.“
„Ten by vám ji slupnul i s talířem,“ odpověděla paní, „zatím není jídlo, co by nesežral. Vnoučata se jednou vsadila, že něco takovýho najdou, ta menší, Lucinka, na něj šla s luskama, s hráškem, víte, a Míša se suchejma ovesnejma vločkama. Pane, on to zbaštil, ani nemrknul. Ten by snědl i mrtvýmu z kapsy. Mně se vám jednou zdálo, že to se mnou kleplo a on mě jedním hltem polknul. No na mou duši.“
„I ty jeden,“ zahrozil v legraci stařík na psa. „Sníst paničku, to se dělá? Nu co koukáš tak vyčítavě, já nic nemám, co bych ti dal, a mě bys chlapče nezhltnul ani ve snu.“ Paní zatím platila svůj nákup a prodavačka jí bokem přihodila dvě kosti se zbytky masa. „Ať máte taky tady pro tu chlupatou kyselinu něco k večeři.“
„Děkuju, děkuju, paní, mnohokrát. Tak pojď, ty lumpe, jdeme!“ Pes nechal staříka a už ve dveřích čichal k tašce své paničky, pořád za sebou po okrových dlaždicích táhl samonavíjecí vodítko. Stařík už znovu jedl polévku a cítil, jak mu horká chuť příjemně rozehřívá staré tělo.
„To je pochoutka, měla jste pravdu mladá paní, já bych snad snědl ještě jednu.“
„To jsem ráda,“ usmála se na něj, ale věděla, že druhý talíř si pan Šíka nikdy nedává.
„Ale dneska nemůžu, musím taky ještě před těmi fotkami tady vedle do Vinohradské, slíbil jsem včera tady panu Hořičkovi, že mu do schránky hodím článek o tom letadle, co tuhle vykopali. To jste slyšela?“
„Letadle říkáte?“ odpověděla prodavačka, ačkoliv si celý příběh vyslechla už o den dřív.
„Z druhý války, letadlo wehrmachtu, Američani ho sestřelili a zapíchlo se pět metrů do země, představte si to, pět metrů, to musela bejt pecka. No a teď ho našli, nějakej študent, co o tom psal práci, ten je navedl a oni ho vykopali, celý pěkně zrestaurujou a budou ho předvádět veřejnosti na nějaký veliký výstavě o válce. Pět metrů, jen si to vemte, jaká to musela být šlupka.“
„A co pilot?“ zeptal se jeden z dělníků.
„Pilot vyskočil, byl to nějaký hrdina, sice Němec, ale prej moc statečnej, popálil se v obličeji, jak na něj stříkal volej, když to dostal, to muselo bejt nešťastný, ale pořád mohl bejt rád, on se katapultoval ještě včas. Napsal prej potom knížku vo válce, ale nemohli to jeho letadlo najít, protože on napsal, že spadnul na kopci a přitom spadnul u řeky, pět metrů, rána jak z děla. A letadlo teď vykopali jak nový, jen kulomet mělo vohnutý.“
„A že mu to nebouchlo,“ řekl dělník.
„Nebouchlo, sedumdesát let v zemi, teda pod zemí, a jak nový, jen ten kulomet má vohnutej, viděl jsem tam fotky. Teda maj ho na kusy, ale oni ho prej poskládaj jak skládačku a snad i ten kulomet narovnaj, že prej by snad i střílel.“
„Šmarja, po kom by teď stříleli z německýho kanónu,“ kroutila hlavou prodavačka.
„No však po mě taky jednou wehrmachti stříleli,“ navázal stařík. „To vám povim, to mi bylo sotva čtrnáct, s kamarádem Lojzíkem, dej mu Pán Bůh věčnou slávu, jsme tenkrát byli na jabkách, wehrmachti nás zmerčili a prali to po nás.“
„Ale neříkejte, pane Šíka, že by stříleli po dětech kvůli jablkům, takový snad ani Němci nebyli, to snad Rusové ještě, ale Němci, to snad ne.“
„A přece pálili, teda neviděli jsme je, my brali jablka a najednou to začlo lítat, tak jsme pelášili, co to dalo, ani se neohlídli, Lojzík se tehdy ošklivě poškrábal o plot.“
„Tak jste neviděl, kdo střílel?“ zeptal se jeden z dělníků, kteří už kolena s hořčicí dojedli a tácky vyhodili do velikého koše.
„Neviděl, ale kdo by to střílel, našinec tehdy nemohl jen tak střílet, museli to být wehrmachti.“
„To je fakt,“ řekl druhý dělník. „Naši přece nemohli střílet.“
„A bylo to určitě střílení?“ zeptala se prodavačka. „Dětem mohlo lecco přijít jako střílení.“
„No naši rozhodně nemohli střílet,“ zopakoval dělník.
„Však to povídám, museli to bejt wehrmachti, měli jsme štěstí tehdy, letěli jsme jak šílený, všechny jablka poztráceli, jen Lojzíkovi jedno jediný zůstalo za trikem. Ale zase měl tu ruku ošklivě poškrábanou od plotu. A schovávali jsme se tehdy v podolský cementárně, co je dneska ten stadion plaveckej, co se i princezna Diana koupala jednou. Zalezli jsme tam a báli se vylézt, až fabrika zavřela a my nemohli ven. To bylo dílo, tatínek mě tehdy seřezal, jak nikdy. Lojzíka ne, ten měl tu ruku od krve, tak mu nic neudělali doma, ale já dostal a trochu jsem se na něj pak mrzel. Že já dostal a on ne.“
Do obchodu zatím přišli dva mladíci, těžké oči prozrazovaly, že měli dlouhou noc. Koupili si také gulášovou polévku a k ní po dvou obyčejných rohlících.
„Možná jeden lahváč na půl, co řikáš, na vyproštění?“ řekl jeden a druhý přitakal.
„Máš recht, já ho vemu.“
Stařík Šíka zatím dojedl už skoro studenou polévku, prstem objel po stěně talíř a olízl z něho zbytek.
„Tak to byla pohádka, mladá paní, panu kuchaři veliká poklona, ale teď už musím za panem Hořičkou skrzevá ten článek o německým letadle, a pak za panem antikvářem, aby se podíval na ty moje fotky, co pro něj mám. Abych já to všecko stihnul.“



Pan Šíka vyšel před uzenářství, venku už na jednu stranu ulice svítilo slunce, přešel, aby mu bylo příjemně teplo. Do Vinohradské ulice to bylo kousek, snad se dostane do domu, aby to svému známému, kterého v uzenářství potkával, mohl hodit do schránky. Domovní dveře byly zavřené, proto si vyndal z kapsy saka brýle, našel kamarádovu jmenovku a několikrát zazvonil vedle dveří na malý zvonek. Hořička se ale z mluvítka stále neozýval.
„Že by ještě spal?“ řekl si polohlasně pro sebe, když už se začaly pomalu otevírat těžké domovní dveře. Nevycházel ovšem staříkův přítel, ale paní, kterou neznal.
„Rukulíbám,“ usmál se. „Já bych, jestli dovolíte, jen tady panu Hořičkovi do schránky hodil článek o letadle z války, co se zarazilo pět metrů pod zem, když ho Američani sestřelili, já mu ho včera slíbil tuhle v uzenářství, ale nemůžu se dozvonit, asi ještě spí.“
„Hořička? Jo tak to se pane snažíte marně, ten už to má za sebou.“
„Co to říkáte…?“
„Tak tak, Hořička už je na onom světě, pane.“
„Ale…ale vždyť, Panenko svatá, vždyť já s ním včera mluvil a slíbil jsem mu…že dneska, že mu donesu…“
„Oběsil se, pane, oběsil se na háku od lampy.“ Pana Šíku jako kdyby opařilo.
„Co..? Co…to přece…to není…to nemůže být…“
„Je to tak, pane, je to tak, dcera ho tam našla hned ráno, odmontoval lampu, prej úplně pečlivě, odšrouboval prý i tu malou čokoládičku, všechno uložil a pak se na tom háčku oběsil, divím se, že tu lampu vůbec sundal, to víte, v jeho věku. Já ani ruce nad hlavu už nezvednu a on odmontuje lampu, aby se mohl oběsit. Ale musel to mít dobře rozmyšlený, když to tak pořádně po sobě všechno uklidil.“
Pan Šíka poslouchal jako ve snu. Zato paní hned pokračovala.
„Všechno to pečlivě uklidil, a přece trochu nepořádku po něm zbylo, páč ten hák ho neudržel a vypadl i s kusem zdi, ale to už to měl prej za sebou. Už byl na pravdě boží, snad mu Pán odpustí, že takhle předběhl Jeho rozhodnutí. To se nemá, to ne.“
„To přeci není možné…ještě včera jsem s ním mluvil, slíbil mu ten článek o letadle, tadyhle ho nesu…“
„Je to tak, na mou duši se tam oběsil místo toho lustru a pak to s ním vypadlo a tak ho tam ta dcera našla. Ráno už tu byli páni z ústavu s krásným černým autem vypulírovaným.“
„A počkejte,“ lovil stařík marnou naději, „není to jen nějaká mejlka, nezdálo se vám to ve snu? Ony ty sny jsou kolikrát tak živý, že to jeden ani netuší a přijdou mu jak skutečný…“
„Dovolte! Já si budu vymejšlet nějaký sny, prosim vás, já nejsem žádná…já se nevěšim na háky vod lampy, já to mám v hlavě v pořádku,“ urazila se paní a dveře za sebou teď už definitivně přibouchla. „Voběšenej a šmytec, už mu nepomůže ani svatej Petr, ten ho spíš pošle rovnou pěkně si tenhle hřích vyřídit zase pěkně dolu.“ Protáhla se kolem zkoprnělého staříka a odcházela Vinohradskou ulicí. „A mě navíc zůstal dlužnej!“ zvýšila ještě hlas po pár krocích. „To neříkám, že bych abych, já nejsem nějaká hyena, ale dlužnej mi zůstal, a když už odšroubuje lampu a uklidí jí po sobě, mohl by zapravit taky dluhy. Ale to ne.“ Paní odcházela rázným krokem, Šíka zůstal bezradně stát před domem, v jedné ruce obálky s fotografiemi a článkem o letadle, druhou se opřel o fasádu domu.
Až po notné chvíli se znovu rozešel Vinohradskou ulicí dolů směrem k metru, aby dojel na Vyšehrad a pak sešel dolů do Podolí. Takže pan Hořička…a vlastní rukou. Právě vlastní rozhodnutí ho vzalo nejvíce, ve svém věku už pochoval řadu přátel, ale zatím žádného, který by…
Na Vyšehradě vystoupil z metra, obešel pomalým krokem Kongresové centrum, ale po pár metrech na něj přišlo slabo, naštěstí stála právě na rohu ulice Na Pankráci hospoda, do které vešel a usedl k prvnímu prázdnému stolu. Na oběd bylo ještě brzy, proto byla restaurace zcela prázdná.
„Copak to bude, starý pane,“ zeptal se číšník.
„Já vám, já vám ani nevim, dejte mi…asi panáčka. Pořádnýho. Panáka Ferneta si dám.“
„Klasika?“
„Prosím?“
„Klasika nebo Citrus?“
„Ne ne, určitě klasický hořký Fernet, prosím, veliký.“ Číšník odešel, za chvilku byl zpět i s hořkým nápojem, pan Šíka nečekal a rovnou do sebe Fernet obrátil, až se musel oklepat.
„Ještě jeden, prosím.“ Číšník odešel.
„Máte tu volno?“ zeptal se mladý muž kolem třicítky v polorozepnuté červené košili a šortkách a sedl si vlastně o vteřinku dřív, než stařík kývnul, měl už něco upito, ačkoliv ještě nebylo jedenáct hodin.
„Je tam vedro, viďte, tady je příjemnějc, já vám rozumim, taky jsem zaskočil se trochu zchladit.“ Na stůl si postavil malé pivo a rozpitého panáka vodky.
„Copak dědo, vypadáte nějak smutně, jestli nevadí, že jsem tak vlezlej.“
„Ne ne, mladej pane, to ne, to já jen, že jsem se zrovna dozvěděl, že kamarád…umřel, víte.“
„Aha. To je blbý, to je mi líto, fakt.“
„On tedy…nebyl to vlastně až tak moc kamarád, spíš tak…známý, ale stejně, on se rozhodl sám, víte.“
„Sám? Jako že se zabil sám?“
„No jo, tak, oběsil se na lampě, kterou předtím odšrouboval, uklidil a pak se na háčku oběsil. Utrhlo se to s ním, ale moc pozdě, dcera ho tam ráno našla. Zrovna jsem mu nesl článek o německým letadle.“
„To, co teď vykopali u Hradce?“
„Vy jste to četl?“ zvedl stařík pohled od hnědého nápoje.
„Jasně, to jsem četl, chtěj ho opravit a vystavit. Pojedu se podívat, jestli to ještě stihnu.“
„Proč byste to nestihl?“
„Jo starej pane, někdo může, někdo musí.“
„Jak to myslíte?“
„Tím myslím nádor, starej pane, nádor, co mi sedí tadyhle v palici a kterej mi budou chtít vyndat, ale prej už je asi na něj stejně pozdě, už je mrcha rozlezlej.“
„Proboha, vždyť jste tak mladej!“
„Starej, mladej, ta svině rakovinová si nevybírá, pane, ale sám bych si na krk nesáhnul, na to vemte jed. Je mi líto vašeho kamaráda, ale tohle nechápu. Voddělat sám sebe…“ Upil mladík třetinu vodky a pokynul na dalšího muže, který právě vešel do restaurace. Mohli být tak ve stejném věku.
„Vem místo Víťo, tady s pánem povidáme vo smrťácích, když už jsme v tomhle stylovym podniku.“ Druhý muž přisedl a na staříka kývl, ale nic neříkal.
„Proč myslíte stylovým podniku,“ zeptal se stařík.
„Že vy jste si nevšiml, jak se to tu jmenuje, dědo?“
„Ne ne, mně se udělalo slabo, tak jsem rovnou vešel, jak se to jmenuje?“
Mladý muž se zasmál. „Tak se podívejte za sebe, dědo.“ Pan Šíka se otočil a teprve nyní viděl, že je celá jedna stěna namalovaná jako temná ulice, po které stojí v různých pozicích oživlí kostlivci.
„Pro Krista svatýho, co je to, komu se může líbit takovéhle vymalování?“
„U Smrťáka se to tu jmenuje, starej pane, U Smrťáka. Tady pánovi se oběsil kamarád, Víťo, víš, tak jsme se u toho zastavili. A taky u tý mojí palice zaneřáděný tim svinstvem. Jak se může někdo oddělat, to opravdu nepochopim, ani za nic.“
„Tak někdy máš pocit, že už ti nic jinýho ani nezbejvá,“ poprvé promluvil onen Víťa.
„Ale prdlajs. Teda vlastně přesně, máš pocit, ale ten je totálně mylnej, kámo, totálně mylnej.“
„Když tě třeba nechá ženská. Co miluješ…“
„Ale houbelec, Víťo, už se vybodni na tu mrchu a vopovaž se vo něčem takovým jen zauvažovat.“ Pan Šíka jen koukal a nevěděl, co říct, měl pocit, že najednou vidí těch Smrtek všude kolem sebe nějak moc, cítil, že je mu zima, a upil znovu Fernet, tentokrát už ale malý lůček, nebyl zvyklý a likér mu rychle stoupal do hlavy.
„Nesmysl,“ pokračoval mladý muž, „totální nesmysl. Hele ještě před pár lety to bylo pro mě taky jiný. Jo tehdá zubatá to bylo něco romantickýho, takový velký gesto! Ale člověk to nějak jako nedomejšlel. Prostě mu přišlo, že…já nevim, že je to něco, co se ho netýká, a když se ho to týká, tak maximálně tim, jak všem ukáže, jaký jsou pitomci a jak si ho nevážili. Víš co, když mě tehdy nechala holka, tak já si řekl, a co, když se teď vodrovnám, to bude čumět, ta bude bulet, ta si to bude vyčítat a bude se jí po mě stejskat a uvidí! Jenže jsem to nedomejšlel, už mě nikdy nenapadlo, že každej smutek přebolí, že za měsíc přestane brečet, za dva měsíce už se bude usmívat, za půl roku už jí bude smutno jen tu a tam a za rok se znova zamiluje. A co já, já tam budu stát, úplně to vidim, ten muj duch tam stojí zbytečnej jak vrata vod prázdnýho chlíva, čumí na to a říká si, jak mě dostala. A co je horší, ona si za pár nějakých let zubatá dojde i pro ní a ty si tak akorát bloumáš někde po Starý Praze, nikdo po třiceti letech už neví, žes existoval, protože po tobě nezůstalo ani to hovno a říkáš si kurvafix, to jsem nějak nedomyslel. Jenže tohle ti ve dvaceti nedojde, když jsi uraženej ve svým neštěstí a vypiješ flašku rumu, to máš pocit, že tím všechno vyřešíš a že tim všem ukážeš. Hele, já to dělal furt, vždycky, když na mě přišla krize, já si říkal, tak co, tak skočim a bude. A uviděj. Já bych to asi nikdy neudělal, ale dycky jsem si to říkal, že to je taková pojistka, aby člověku nehráblo, že je dycky ještě kam jít. Jenže ty jo, pak zjistíš, pak zjistíš, že cigára došly! Že doktoři ti řeknou, že už tam skoro seš a ty si řikáš, kurvafix, to ještě není ono, já ještě nechci, moment, time out. Jenže voni jen krčej ramenama, ne před tebou, jsou korektní, musej, a maj taky svý city, i když vytrénovaný, smrťák s nima chodí na oběd, jsou na něj zvyklý, ale stejně.“ Mladý muž se odmlčel, dopil vodku a zapil ji lokem piva. Stařík nevěděl, co říct, i Víťa mlčel.
„Hele, dokud to nepřijde, vlastně na to nemyslíš, máš pocit, že to je prostě něco, co se tě netýká, ale pak když to je na dohled, tak vidíš, že se tě to zatraceně hodně týká. Jenže co máš dělat, postavit dům už nestihneš, desku roku už taky nenazpíváš, tak si řikáš, kurva jestli to nebylo v těch dvaceti lepší, jestli jsi jako něco neprošvihnul. A najednou nechápeš, jak jsi moh bejt tenkrát tak pitomej. Jenže ty jo, až se člověk znova narodí, hele já se bojim, že von tam dojde zase a že si to bude řikat zase.
Ale teď to nepochopíš a nepochopíš ani ty starý, teda jako to není tady na pána,“ otočil se teď ke staříkovi. „To ne, že jo, ale prostě tyhle jiný starý, co už třeba chtěj skončit, jako tady ten váš kámoš. Jenže pak ty jo čteš, kdo to řikal, že stáří je jak každodenní kocovina, jako když každý ráno vstaneš po flámu a ono už to nepřejde. A tak si začneš řikat, že možná chápeš, že ty lidi ztrácej elán. Tohle mizerný tělo nebylo stavěný na devadesát let, neulovíš, no tak chcípneš, v přírodě bys neměl šanci, vlastně se nemáme čemu divit. Ale ty jo, stejně si řikáš, že přece ještě máš dost času, že nechápeš, jak chce někdo skončit. Ale dřív sis to neřikal, to až teď, když tam vidíš, když vidíš, že se na tebe chystaj s těma lopatama. Hele chlapi, jsme tu sami, tak vám to řeknu, já vám kolikrát prostě koukám na západ slunce, fakt podělanej západ slunce, hele mě je najednou prostě do breku. Tam přesně vidíš, jak to mizí a jak to nezastavíš. Nechci blábolit jak stará kurva, fakt nebudu a nebojte brečet mě neuvidíte, to jen, že když je jeden sám, bere to všechno nějak hůř, hele ve dvou jde všechno líp, ve dvou se porveš i s tou sviní zubatou.“
„Stáří není zas až tak špatný,“ řekl stařík, „já to tady mám rád, už to tělo moc neposlouchá, a občas hodně neposlouchá a tadyhle noha mě pobolívá, to pak není moc příjemný, ale stejně, speciálně teď, když už je teplo a svítí sluníčko, to i nemoci zalezou, jabloně a třešně voněj a na ty krásný slečny je to pohled…“
„No to je slovo,“ kývl muž, „to je slovo. Heleďte on každej chlap chce bejt kus chlapa a hora a silák, ale každej chce tu holku, která by viděla, jak trpí, a litovala ho a pohladila a pak to ten chlap ustojí a cejtí se líp. Voni holky řikaj, jaký jsme lazaři, že skučíme hned, jak nás něco píchne. Hele maj recht, ale to proto, že nám dělá dobře, když se vo nás staraj a když ti to chtěj pofoukat, vo to de. Chlap mezi chlapama nekňučí. No ňákej jo, ale to jsou lazaři. Chlap kňučí před tou svojí, ale když seš sám, hele to je jiný, když tě nemá, kdo litovat, tak co máš kňučet. Leda před sebou a to je konečná, to pak tě to zlomí hned a končíš. Ale to je přesně ta věc, kerou neuděláš, když už vidíš ten konec, najednou chceš daleko víc jít dál než cokoliv jinýho. Jenže co naděláš, co? Cigára došly, jdeme domu, že jo a jen doufáš, že tě to mine. A vono tě to nemine. Ale stejně furt nějak myslíš, že tě to mine. Já taky furt myslim, že mě to třeba nakonec nějak mine.“
Mladík po dlouhém monologu upil znovu piva a odmlčel se.
„Stojí to za starou belu, to vám povím chlapi, ale taky vám povím, že mě tak snadno nedostane, mě teda ne, jestli mám jít, tak si to s tou zubatou rozdám a to vám říkám, pár zubu jí to bude stát a to si pak dá voraz, protože polozubá smrtka, hele ta by neměla zrovna dobrý entrée, když by pro někoho přišla!“ zasmál se. „Takže pak žádnej strach, dědo, kdyby si na vás vzpomněla už nějak brzo, tak já ji krapánek zdržim, leda by snad po mě měla dostat nějakýho zubaře, že by jí jako dal do cajku“ zasmál se znovu.
„Já se nebojím,“ promluvil teď stařík, „já se taky jen tak nedám, mě už wehrmachti chtěli střelit, když jsem s Lojzíkem byl na jablkách, ale utekli jsme jim, na nás byl i Hitler krátký.“
„Wehrmachti? No to byli taky pěkný kurvy. To jste jim to dali. A Lojzik, to byl ten, co…“
„Ne ne, Lojzik byl můj kamarád, který už je také na pravdě boží, ale už dlouho, on byl slabý na plíce, už jako malý kluk, ale stejně jsme tehdy pelášili jak vítr. Jen on si pak poškrábal ruku o plot a nedostal díky tomu doma výprask, tak jsem se na něj trošku mrzel, ale jen chvíli.“
„Němčouři museli bejt kurvy, ale to pamatujete vy, já pořádně nepamatuju ani Rusáky, po mě dou jinačí svině rakovinový, co ani vidět nejsou, ale rozpínavý sou stejně jak Rusáci a precizní zas jak Němci.“
„Ale to vy se s nima poperete, vypadáte jako silný muž.“
„To si pište, dědo, já s nima vyrazim dveře. A ty, Víťo, žádný hovadiny.“ Mladý muž se zvedl a šel k pípě, kde si povídal s barmanem. U stolu teď zavládlo ticho, ani jeden z mužů nevěděl, co říct, Víťa vypadal, že je myšlenkami ve svém světě a pana Šíku ani nevnímá. Po chvíli přeci stařík ticho prolomil.
„Já jdu tady kousek do antikvariátu. K panu Proškovi mu ukázat fotky starého Podolí, on o něm napsal knížku, víte?“
„Hmm.“
„Ale musel jsem si tuhle dát dva Fernety, i když cítím, že už jsou na mě trochu moc, už nemám tu sílu jako dřív.“
„Já ho kdyžtak dorazim, jestli už nechcete.“
„Tak jo, to budete hodný,“ přisunul malou skleničku před něj. „A já půjdu, aby mi pan Prošek snad nezavřel.“ Víťa už nic neodpověděl a tak se stařík pomalu zvedl, cítil se díky likéru trošku malátný, ale předešlá slabost zmizela.


Přede dveřmi se podíval na hlavní štít a vedle znaku piva Gambrinus skutečně viděl nápis U Smrťáka. „No tohle,“ bručel pro sebe, „kdo takhle může pojmenovat hospodu. Nějak kolem mě dneska blízko kroužíš, ty potvoro zubatá, jdi si po svých.“ Zatím ho míjela matka s malou sotva šestiletou holčičkou s dvěma blond copánky, která v ruce držela stejně blond copatou panenku.
„Ještě, že jsem si dal tu výbornou gulášovku, ta mě postavila na nohy, ta mi rozehřála ty moje starý kosti.“
„Mamí,“ zeptalo se děvčátko s dětskou nevinností. „Proč si ten děda povídá, když tu s ním nikdo není?“
„To on už je starý, víš, až budeš stará, tak si třeba taky budeš povídat. To staří dělají.“
„A proč?“
„Třeba, že už si nemají s kým jiným povídat.“
„A proč ne?“
„Protože už nikoho nemají…“ pokračovala matka, ale víc už pan Šíka neslyšel, už se mu dvojice moc vzdálila.
„Jak to, že nemají s kým. Prý že nemám s kým si povídat? Furt s někým musím povídat. A povídám rád. A…“ nechal větu viset ve vzduchu, otočil se a zamířil k Podolí. Radost z něho ale vyprchala. Podíval se na obálku s fotografiemi, co držel v ruce a všiml si, že druhou obálku s novinami už nemá, asi mu vypadla v hospodě.
„Ke Smrtce do doupěte znovu nepůjdu, beztak ten článek už nepotřebuju,“ znovu si polohlasně dodal a už pomalu scházel schody k pramenu Tobolka, který podle legendy léčil oči a zaručoval dlouhověkost. V polovině schodů se mu ale znovu udělalo mdlo, až málem ztratil rovnováhu. Došel pomalu k pramenu, studenou vodou si omyl obličej, napil se a na chvíli sedl na lavičku. Sluníčko přes větve stromů hřálo, znovu se mu udělalo lépe, to jistě voda tadyhle z Tobolky, řekl si v duchu, ta mi udělala dobře. Po chvilce vytáhl z kapsy znovu brýle a otevřel obálku a vytáhl štos asi deseti starých černobílých fotek.
„No prosím, stará cihelna, však po nás stejně tehdy pálili ti wehrmachti, viď Lojzíku, ale my jsme jim dali, na nás si nepřišli, kdepak, a tady starý přístav s invazákem, co jsme se tam nahonili,“ probíral se starý pán fotografiemi, „nábřeží ještě bez kolejí, však ty dneska jdou snad přímo tudyhle tím domkem… Stará pila podolská, Vyšehradská skála ještě bez tunelu, původní vodárna…“
Sluníčko hřálo, pramen Tobolka monotónně klokotal a pan Šíka cítil pojednou velkou únavu. Vracející se slabost mu teď zatáhla vzpomínky jak těžká opona. Tak snad na chvilku, řekl si, že bych zavřel oči, na chvilku odpočnu, a pak půjdu dál, jen na chviličku… Jak se propadal únavou, měl téměř pocit, jako by tu ani nebyl sám, jako by vedle něj už někdo stál, ale ještě si stihl pomyslet, že některé sny jsou přeci jako živé. Po chvilce mu fotografie vypadly z ruky, později, když se zvedl mírný větřík, zanesl většinu až pod chladivý pramen vody a dál do Podolí, které už se od staříkova dětství tak proměnilo, že už snad ani nebylo Podolím Šíkovým.

Druhý den musela paní prodavačka v uzenářství vyhánět více much než obvykle.
„Už zase lezou, potvory jedny,“ říkala prodavačka k paní se psem, zatímco jí vážila plátky prvotřídního uzeného. „Letos si nějak pospíšily, ale nebojte, u nás se pod pult žádná nedostane.“
„Však já se nebojím, u vás je vždycky prvotřídní. Rohlíky ještě mám ze včerejška, ale já budu potřebovat na strouhanku, možná mi dejte tak čtyři čerstvé.“
„Čtyři rohlíčky,“ markovala prodavačka do kasy.
„A copak, že tu nemáte dnes toho staršího pána, co sedává tuhle u mrazáku.“
„Ale nevím, taky už jsem si říkala, snad má nějakou návštěvu, že se neukázal.“
„Hm, hm, možná děti, že by přijely?“
„To by mohlo být, on má syna někde v Podolí.“ Pes zatím vyskočil předními tlapkami na pult a snažil se nahlédnout přes sklo dovnitř.
„Jedeš, ty potvoro,“ zahnala ho paní. „Bestie nenažraná,“ dodala omluvně k prodavačce, zatímco platila za nákup, ale bylo znát, že má psa stejně ráda a zlobí se spíš tak na oko, aby nepohoršila. „Tak pojď, lumpe, jdem,“ zamířila z krámu, pes za sebou opět táhl po zemi vodítko, které paní vzala do ruky teprve až venku před uzenářstvím. Prodavačka zatím zamíchala horkou zelňačkou ve velikém hrnci, aby se na vrchu nedělal škraloup. Zamíchala ji víckrát, než bylo nutné, protože vůně polévky jí byla příjemná a v krámě nikdo nebyl. Venku projížděly tramvaje a dělníci pracovali na novém chodníku. Na pult si sedla moucha a začala si otírat nožičky o sebe.
„Havěť jedna mizerná,“ máchla prodavačka utěrkou a moucha zdánlivě líně vzlétla, zamířila k otevřeným dveřím, ale v poslední chvíli let stočila a znovu zakroužila obchodem. Prodavačka znovu máchla utěrkou, ale moucha se i teď lehce vyhnula.
„Rukulíbám, mladá paní,“ ozvalo se ode dveří a stařík už vcházel s veselým úsměvem jako vždy.
„Ale dobrý den, copak dneska tak pozdě, pane Šíka.“
„To vám musím povídat, zdržel jsem se včera u toho pana Proška, byl úplně nadšený z těch vzácných fotografií, co jsem mu přinesl, všechny jsem mu nechal, však co já bych s nimi dělal, vždyť já na to už skoro nevidím. Seděli jsme nad nimi až do večera. No já vám přišel domů pozdě, musel jsem se pořádně vyspat, abych dohnal trošku energie. Ale moc dobře jsme se měli, a dokonce štamprličku jsme nad těmi fotkami vypili a spoustu nových věcí, o kterých ještě nevěděl, jsem mu pověděl, však já jsem srdcem Podolák, to víte, já jsem tu na Vinohradech vlastně jen, že jsem mladým nechal větší, já znám celé Podolí tam i nazpátek. Koukám dneska zelná polívka, tak to já si dám a dneska poprosím dva pivní, mám po té štamprli ze včerejška trochu prázdný žaludek, tak mám hlad jako vlk.“
To už paní prodavačka nalévala zelnou polévku do umělohmotného talíře.
„Jen se posaďte, já vám ji tam přinesu.“
A zatímco pan Šíka usedl na židli a bolavější nohu si opřel o hřející stěnu mrazáku, do uzenářství se scházeli další zákazníci.