Ten den jsme opustili svoje samoty,

a pozvolna se loudali stezkou,

   kde dupou zajíci,

praskajícím houštím jak v nejvnitřnějším soukromí

lidských duší,

ptáci za letu chytali mušky a cvrlikali,

tráva ukrajovala slunci svit,

pestrobarevný chaos v ostrůvku přítmí s tisíci drobnými střety,

nestrojená krása, drsná, přirozenost.

Tiše jsme postáli u potoka s písečnými břehy,

pak cesta strměla,

až šaty na mokrém těle se lepily s kůží,

být tak chvíli hadem, hady...

kraj rozsvítily znenáhla koláčů žluté klasy,

podél ohradník pro bujné ržání,

stoupali jsme ruku v ruce,

když země splynula v azuru s oblaky,

a v tichu hlubším než všechna ticha

  před námi rozlehlý svět se rozprostřel...