Vytáhl jsem z peněženky starou jízdenku, na které jsem měl napsané telefonní číslo, jednoduše jsem ho nechtěl mít v telefonu, ale už jsem si ho beztak pamatoval. Tón oznámil volaného mimo dosah.
„Hele, ty máš knížku, ty budeš chytrej, kterou tramvají se dostanu na Palmovku?“ zakřičel na mě přes celou zastávku přicházející chlap v kostkované modré košili a lehké šedivé bundě. Na Náměstí míru dělníci na prostranství před kostelem připravovali dřevěné stánky na blížící se Velikonoce, mezi nimi zmateně poletovalo roztroušené hejno holubů, které rozdováděně proháněl černý voříšek. Telefon jsem strčil do kapsy. Nikdy jsem si nepamatoval, jestli na Palmovku jezdí desítka nebo šestnáctka.
„Já nevim, která tam jezdí, počkejte, mrknu se do řádu.“ Mužovi to ale navzdory jeho otázce bylo zjevně jedno. Odhadl jsem ho tak k padesátce, byl čistě oblečený, v ruce narvanou igelitku, v jakých zpravidla své bezcenné cennosti tahali bezdomovci. Rovnou mě zarazil, když jsem se chtěl jít podívat.
„Co čteš?“
Podíval jsem se na knihu ve své ruce. „Žízeň po životě čtu.“
„Ty že máš žízeň po životě, jo?“ zasmál se pochybovačně. „To mi nevykládej.“
„Já to nevykládám. To je román.“
„Román, jo? A vo čom?“
„O kom. O Van Goghovi.“
„Jo tenhlecten,“ hulákal chlapík a rukou naznačil, jak si řeže ucho. Žena v blond paruce vedle nás nenápadně sledovala koš, kde na vrchu leželo ranní Metro, asi si ho chtěla vzít, ale styděla se.
„A řekni mi,“ pokračoval, „to mi jako řekni, proč seš tak vysokej?“ Rozesmál jsem se, zastávka byla v mírném kopci, stál jsem výš než on a je pravda, že jsem byl dobře o hlavu vyšší.
„Tak to asi nevim.“
„A proč máš zelený voči?“
„Asi, že jde na jaře všechno do zelena.“ Teď se rozesmál on, zase hrozně nahlas.
„Já věděl, že nebudeš žádnej blbec, když čteš!“ smál se hrozně přehnaně, ale kupodivu asi upřímně. Znovu jsem se podíval před kostel, holubi pořád popolétávali mezi dělníky, voříška už jsem neviděl. Trochu stranou kostela ve stánku prodávali léta párky v rohlíku, nikdy mi tam nechutnaly. Jen pár metrů před stánkem stála sotva metr šedesát vysoká hubená žena v oblečení typu „co dům dal“. Mohlo jí být kolem šedesátky, ale také klidně čtyřicítky. Pozorovala vedlejší stánek s kytkami, ale koukala asi do jiného času, možná i jiného prostoru. U nohy jí stál pes, vzdáleně připomínal Jacka Russela, a sledoval stánek s párky, ale stejně prázdným pohledem, myslím, že ani jemu vůně párků nedolehla k čenichu.
„Žízeň po životě, já věděl, že to není vono, seš prima týpek, poslyš. A ty máš rád malířství a Gogha, jo?“
„Jo, mám, maloval úžasně.“
„Tak vo tom žádná, ale proč starý?“
„Co starý?“
„No proč tě bere starý malířství, proč ne nový?“ křičel.
„Bere mě i nový, ale starý asi víc, nevim proč.“
Znovu jsem se zadíval na paničku se psem před stánkem s párky, nehnuli se ani o centimetr a ve stejném momentě, kdy k nim můj pohled došel, zvedl psík zadní nohu a několika kapkami označkoval nohu své paničky. Měl u toho pořád stejně prázdný výraz a pohled upřený na stánek, vsadil bych se, že si vůbec neuvědomil, co zrovna udělal. Žena si toho nevšimla a dál se dívala skrz stánek s kytkami, holubi pořád poletovali kolem kostela sv. Ludmily a dělníci před ním montovali stánky. Odspodu přijížděla dvaadvacítka a já nechtěl s křičícím chlapíkem trávit další minuty.
„Tak já jedu, tahle je moje,“ řekl jsem a přešel k otevřeným dveřím.
„Paráda, jedu taky.“
„Ale tohle na Palmovku nejede,“ řekl jsem už ze schůdků. Chlap se ve vteřině otočil na jednoho z vystupujících mužů. „Paráda, tak pojedu s tebou,“ oznámil mu a srovnal s ním krok, já už nastoupil a zacítil vrnění mobilu v kapse. Ihned jsem ho vyndal, smska s reklamou od operátora, sakra. Rozsvítila se oranžová světýlka, rozbzučely zvonky a chlap v poslední chvíli zase přehodnotil svoji cestu na Palmovku. Vlezl dovnitř a rovnou zamířil ke mně. „Jedu s tebou,“ sdělil celé tramvaji.
„Chodíš ale na výstavy, no ne?“ Stáli jsme na zadní plošině a pokračovali v rozhovoru.
„Chodim.“
„To je dobře. Můj příbuznej, bráchův kluk, je malíř. Je dobrej, vystavuje, ale nikdo tam nechodí. Všichni pitomci dřepěj doma, rozumíš tomu? Čuměj do počítačů a do galerie nepáchnou. Ty chodíš, ne?“
„Já chodím.“ Popravdě jsem nebyl na malířské výstavě snad dva roky, ale nechtěl jsem ho dráždit.
„Všichni čuměj jen do internetu, tam cejtíš hovno. Cejtíš ty něco z internetu?“
„Jako obrazy?“
„Z internetu. Jo.“
„To ne, se musej cítit přímo, barvy a tak,“ plácal jsem, co chtěl slyšet, zatímco on přikyvoval.
„To je jasný, internet je hovno. Věřil bys, že jsou lidi, co tvrděj, že na Boha uvěřej teprve, až si zařídí svoje webovky? “
Na chvilku mě absurdně napadlo, že mi za chvíli vnutí Strážnou věž. Pár lidí se ohlédlo a byli rádi, že nestojí na mém místě. Taky bych měnil. I když měl asi pravdu, ale bylo mi to jedno, potřeboval jsem si zavolat, zatraceně hodně jsem si potřeboval zavolat. Tenhle chlap neměl zrovna auru Hrabalova strýce Pepina a jeho křik mě pěkně štval. Ale nedal si pokoj a nutil mě pořád do odpovídání.
„A rozumíš tomu? Vobrazům, chápeš?“
„Tak různě, že jo, někdy jo a někdy ne.“
„To je blbě.“
„Jak to?“ utekla mi otázka.
„Nemusíš rozumět, chápeš, ale musíš sdílet. Sdílet, chápeš?“
„Sdílet?“
„Jo, sdílet.“
„Jde o to, že ti ten tvůj Gogh namaluje slunečnice, že jo.“
„Hmm.“
„Táák!“ Nejblíže sedící žena se zvedla a šla si sednout o pár míst dál, v ruce svírala papírovou tašku, ze které vykukoval chleba.
„Táák! Namaluje slunečnice, protože na něj něco vysypou, nějakej pocit, kterej se mu usadí tadyhlenc v palici, že jo, v představě. A tak ho hodí na plátno a hodí tam daleko víc ten svůj pocit, než tu kytku. A ty nevíš proč, čumíš na ty žlutý kytky, kterejch jsi viděl miliardu a najednou tě zrovna tyhle berou, že jo. Sdílíš, chlape, sdílíš to, co on, a přitom nevíš, co to je. Není podstatný rozumět, chápeš? Je podstatný sdílet a proto je tady on, aby ti to předal. Z internetu sdílíš akorát pořádný kulový.“ Poslední slovo znovu skoro zařval, asi neměl upito, jak jsem si původně myslel, on prostě takhle asi fungoval. A těžko říct, čeho si vlastně vážil, protože vzápětí dodal: „A vod toho jsou tady všichni ty zkurvený umělci.“
Asi jeden z rodu lidových mudrců, co ví všechno a nic. Něco v něm bylo, ale tím řevem mi lezl na nervy. Možná bych s ním nějakou myšlenku i sdílel, ale rozhodně jsem s ním nechtěl sdílet tuhle tramvaj. Na další zastávce jsem vypadnul, naštěstí mě tentokrát už nenásledoval, bůh ví, jestli na Palmovku nakonec dojel, mířil do Strašnic.
Venku krásně jarně hřálo sluníčko, vracelo po zimě sílu do všeho kolem, včetně nás lidí. Procházel jsem ulicí, po jedné straně se zdvíhaly Bezručovy sady, po druhé staré domy s malými krámky, kterým dominovaly potraviny Vietnamců. Šel jsem se podívat na studentské představení Café bizarre a moc se mi nechtělo, radši bych si sednul někam na pivo a žvanil o holkách, ale už jsem tolikrát kamarádce-režisérce slíbil, že přijdu, až mi bylo hloupé zase odmítnout. Na poslední chvíli mi navíc odpadl doprovod. Cítil jsem nedůvěru ke studentským představením, ačkoliv nepodloženou, moc jsem jich neviděl. Tohle představení mělo navíc být ve francouzštině, němčině, češtině, z poloviny jazyky, ze kterých teda asi moc nesesdílim. Zatraceně, šel bych na to pivo. Zkusil jsem telefon, číslo namačkal po paměti, ale pořád mimo dosah.
Kavárna ve Vršovicích, ve které představení hostovalo, se na první pohled zdála malá jak jeden pokoj, sešlá s ošklivým poloprázdným barem, z nouze ctnost dýchala z celého vybavení, každá židle jiná, stolky z nějakých kancelářských výprodejů, za barem jen přehlídka několika typů rumů, byť světových značek. Mělo jít o retro sedmdesátých let, ale atmosféru nemělo. Nebo jsem snad neměl náladu, sednul jsem si k baru a objednal pivo, které chutnalo po nepropláchnutých trubkách. Zatraceně, co tady já budu sdílet. Ještě ve francouzštině, ze které umím tak merci nebo au revoir. Jo, měl jsem tak akorát chuť říct: díky a nashledanou.
I když dřív jsem dokázal sdílet, ačkoliv jsem nerozuměl, pravda. Když po revoluci začal vysílat televizní program OK3, který z velké části s nějakou licencí přebíral programy vysílané na cizích stanicích jako RTL nebo CNN, nezapomenu, jak jsem tak v němčině hltal bondovku Srdečné pozdravy z Ruska, nerozuměl jsem ani slovo, ale nic by mě od obrazovky neodtrhlo, byl to přece James Bond! A to stačilo. Stačilo sdílet hrdinu, kterého jsem miloval. Nebo Beatles. Zatraceně Beatles, to byla pecka. A ještě dřív, v devíti, kdy jsem neměl o angličtině ani potuchy, ve škole nás učili akorát rusky.
Beatles. Nezapomenu na ten den v roce 1987, právě tehdy komunisti pustili znovu do kin film Perný den, asi se na něj z nostalgie chtěl podívat šéf nějakýho ÚV. Šli jsme na Václavák, ale nijak zvlášť jsem se netěšil, písničkový filmy mě nebraly, a když už písničky, poslouchal jsem Kotvalda s Hložkem nebo podobné nesmysly, kterými nás zásobovala média. Táta je ale pochopitelně neposlouchal a na magneťáku Beatles měl. A to mi taky předtím řekl, když se ti budou líbit písničky, mám je všechny nahrané. Tehdy už jsme s tátou nebydleli, ale bylo to v klidu, naši se měli rádi i po rozvodu. Kdyby se ti líbily, tak ti je nahraju na kazetu. Kazeta byla celkem přepych i tehdy. Pro nás děti rozhodně. Šli jsme tedy na Václavák, kde ještě promítalo hrozně moc kin: Alfa, Hvězda, Světozor, Praha, Jalta, Lucerna, Blaník, Sevastopol, a já už nevím kolik dalších. A taky už nevim, kam jsme šli, protože mi to do poslední chvíle bylo fuk, film mě nijak nelákal, ačkoliv sál kina měl nade mnou magickou moc jako nad každým dítětem. Asi jsme si koupili zmrzlinu a každopádně se nudili u předfilmů, nudily mě vždycky, takže jsem lízal Eskymo a očima bloumal po temném sále. Předfilm konečně skončil a na plátně se objevil znak United Artists. Zmizel a sál se ponořil do tmy, jen někde zezadu potichu vrněla promítačka, což byl právě magickej okamžik vždycky, dodnes na mě tak působí. Na vteřinku zavládlo napjaté ticho. A pak to přišlo. Úvodní rána písničky A Hard Day's Night, Perný den. Rána na virbl a souběžně do tří kytar. Rána, která v tu chvíli doslova prokopla dveře do mojí hlavy. Eskymo v ruce pomalu tálo a já zíral s otevřenou pusou na čtyři kluky, co běžej po londýnském nádraží Marylebone, a za nima šílící dav holek v transu. A vypravěč přes Lennona a McCartneyho zpívá, že se nadřel jak pes, ale když přišel domu, čekala na něj ta nejlepší holka na světě. Film promítali s titulkama, ale já je nečetl, sdílel jsem všechno kromě slov, který pro mě neměly žádnej význam, ve slovech nic nebylo, ale magie, pořádná neuvěřitelná beatlemagie mě okamžitě a naprosto pohltila. S prvním úderem do kytar a virblu se ve mně něco navždy změnilo. U každé písničky jsem se k tátovi otočil a ujišťoval se, jestli má doma i tuhle, v dušičce devítiletého kluka v Praze vypukla obrovská soukromá beatlemánie, která vlastně pak už nikdy nevyhasla. A vzala mě tak, že jsem dokonce onemocněl, což bych asi už dávno zapomněl, nebýt jednoho okamžiku. Máma se mnou tehdy musela ještě být doma, vařila v kuchyni jednu z jejích úžasných polívek, poslouchala rádio a já ležel ve vedlejším pokoji, pozoroval prasklinky v omítce, představoval si je jako řeky někde na divokém Západě. A pak se to zase stalo. Zničehonic se v rádiu ozvala zase ta rána, co mi prolétla hlavou až někam do míchy. V rádiu pustili Perný den! Vyletěl jsem z postele jako šílenej, letěl jsem ke kazeťáku a křičel: „Mami, mami, to je ono, to je ono, to jsou Beatles, to jsou oni, mami, mami!!“ A máma zareagovala, doběhla pro kazetu s pohádkama Němcový, strčila ji do kazeťáku a pustila nahrávání. Dodneška vám řeknu přesně moment písničky, ve kterým se nahrávání spustilo, protože jsem ten fragment potom slyšel asi dvěstětisíckrát. Začínal těsně před kytarovým sólem Harrisona na jeho dvanáctistrunnýho Rickenbackera.
A začal hon. Tehdy nešlo jít do obchodu a vybrat si, kterou desku Beatles si koupím. Těch několik málo, co vyšlo, lidi okamžitě rozebrali. Nedalo se sednout k internetu a zadat torrent „complete Beatles“. Začal jsem sledovat časopisy a hledat informace i tam, kde bych je nečekal. Třeba Pionýr, co jsme museli odebírat ve škole, nebyl tak zlej, občas se tam objevilo i něco, co jinde ne, třeba článek o Arnoldovi Schwarzeneggerovi, kterýho tam dali vyfocenýho z nějakýho filmu v čepici se sovětskou rudou hvězdou, aby jim ho cenzura pustila. A v Pionýru vyšel článek o Beatles s fotkou z Let It Be a taky s koláží všech obalů jejich elpíček. Zatímco fousatí Beatles se mi nějak nepozdávali (‚takhle přece nevypadaj‘), druhou fotku obalů jsem si hned zamiloval, pořád si ji prohlížel a představoval si, co asi všechno na těch deskách může být. Samozřejmě nejvíc mě přitahoval Perný den, ale myslel jsem, že žádnou jejich desku nikdy nezískám.
V baru kavárny, kde jsem teď po letech seděl, k Beatles nic nevedlo. Z rádia vyhrávaly nějaký soudobý kraviny, aspoň že potichu. Měl jsem skoro půl hodiny čas, poslal jsem smsku Nadě a upil piva. Furt chutnalo hnusně po těch trubkách. Já vypiju skoro každý pivo, ale když chutná po trubkách, to je hnus. Po očku jsem sledoval lidi kolem sebe, nic lepšího na práci jsem neměl. Vedle mě stála trojice, kluk, holka a nějaký cizinec, mluvili angličtinou s mizerným přízvukem. Další dva kluci se bavili za mými zády u malého stolku. Vešla nějaká krásná holka v sáčku, v klopě žlutou pampelišku a na hlavě klobouček, proletěla očima místnost, během dvou vteřin věděla, že v ní není ten, koho hledá, a prošla kamsi dozadu.
„Nemáte něco k jídlu?“ zeptal jsem se barmana, jen zavrtěl hlavou.
„Sušenky,“ dodal po chvilce. „A nějakou čokoládu…“ Jen jsem mávl rukou.
Do dvou minut přišla Naďa.
„Ahoj,“ řekla a zabořila hlavu do mého ramene.
„Ahoj, copak?“ usmál jsem se.
„To je hrozný,“ hlesla sotva slyšitelně. Vypadala naprosto ztrémovaně.
„Potřebovala bych pivo.“
„Spíš panáka, když tak na tebe koukám.“
„Hrajeme tuhle hru po čtvrtý a minule se moc nepovedla, vůbec neměla šťávu, bojim se, že to dopadne stejně.“
„Neboj, roztleskám je,“ usmál jsem se a pohladil ji po vlasech. Když jsem seděl, byli jsme skoro stejně vysocí.
„Já to nevydržim, nejradši bych někam utekla.“
„Jen klid, ono nebude tak zle. Chceš toho panáka?“
„Radši ne, asi by šel hned ven,“ usmála se. „Radši mi něco říkej. Už jsi v pohodě?“
„No jo, už jo,“ zalhal jsem.
„Tak to je dobře, kdybys potřeboval…“
„Já vím, už jsem dobrej.“
„Pojď dolů, ať si ještě sedneš a vidíš, je tam jen pár míst k sezení.“
„Aha, to je někde dole, jo? Já si říkal, kde budete hrát.“
„Jo jo, dole je ve sklepení takovej sál,“ řekla a pozdravila nějakou další kamarádku. K baru zatím přišlo několik herců v kostýmech a dali si kolečko fernetů. Na rozdíl od Nadi ale nevypadali, že je potřebují na uklidnění. Posléze jsem zjistil, že šlo o profesionální muzikanty.
„Tak ok, já dopiju pivo a jdu tam.“
„To si můžeš vzít s sebou.“
„Nee, je hnusný, nechci ho ani nikam nosit, hned jsem tam.“
„Dobře, já jdu organizovat, tak přijď brzo. Z některých míst je blbě vidět.“
„Neboj, dobře to dopadne,“ pohladil jsem ji po rameně, vypadala jak ztracený prvňáček.
Naďa, věčný student. Studovala peďák, ježkárnu, texty, pak režii a dramaturgii. Znal jsem ji už pěkných pár let, kdysi ke mně vzhlížela a mně dělalo dobře, že jí imponuju, hrála v kapele na bubny, ale v tom nebyla moc dobrá a bubnování ji neuspokojovalo. Byla pěkná, ale malinká a kvůli jejímu účesu se jí jeden kamarád posmíval, že vypadá jak květáková hlava. Když mu pak dala květák k narozeninám, u hodně lidí si šplhla. Ona vás nenakopla krásou, jaké si všimnete na první pohled, nevypadala jak modelka. Jenže uvnitř měla krásu jinýho kalibru a zatraceně velkýho kalibru. Občas mi dala přečíst nějaký psaný textíky, nejdřív jsem na ně koukal kapku shovívavě, jenže pak začala hrozně rychle růst a došlo mi, že už nečtu jen jednorázový školní slohovky. V jejím malým těle se jí nahromadila kupa talentu, bylo jen otázkou času, kdy ho nasměruje a využije naplno v jednom směru. Naďa… přísná na sebe i na ostatní, nic nedávala zadarmo a rostl v ní tvrdý perfekcionismus. Nepochyboval jsem, že je chytřejší než půlka tohohle baru dohromady, a věděl, že bude ve svým oboru zatraceně dobrá. Když jsem si to poskládal, řekl jsem si, že třeba tenhle večer nebude úplně k zahození, třeba nakonec přeci jen něco zažiju. Ve sklepě od kavárny, uvidíme, napil jsem se piva, pořád chutnalo hnusně a navíc už zteplalo.
Vlastně jsem tehdy, když jsem objevil Beatles, bydlel jen kousek odsud, napadlo mě, kdybych tam zašel, minul bych divadlo Na Fidlovačce, některý okna mělo tenkrát vymlácený, pustlo a nehrálo, vedle divadla škola a od školy cesta domů trvala jen asi pět minut. Cestou jsem měl několik rituálů, třeba vyskočit na terásku opuštěného skladu a přeběhnout po ní. Nebo se podívat k noze Nuselského mostu, jestli tam nenajdu něco zajímavýho, protože jednou jsem tam našel papírovou padesátku, a to byly tehdy pro dítě pořádný peníze. Dál pak kolem plotu z vlnitýho plechu, na kterém léta svítilo sprejem nastříkané sdělení, že ‚Gurecká je kráva‘, podběhnout vlakové koleje, podívat se na rohu do vitríny, co dávají v kině Morava, a pak už vyběhnout do prvního patra domu. Přivítal mě náš zlatý kokršpaněl, fenka, která vždycky popadla botu a běhala s ní za náma, čímž nám dávala najevo radost, že nás vidí. Ale tehdy jsem si jí nevšímal, zůstal jsem totiž stát jako přimraženej. Stála tam. O televizi opřená, nachystaná jako překvapení, zbrusu nová, deska A Hard Day's Night. Jsou prostě momenty, na který v životě už nikdy nezapomenete.
A taky jsou momenty, kdy rádi vzpomínáte na to pěkný z minulosti, z dětství, protože občas je to všechno na pendrek a tak člověk utíká do léty upravené idylky schované ve jeho hlavě, kterou mu nikdo nesebere. Taky jsem měl zrovna chuť se někde v ní schovat. Hraje se ve sklepě, napadlo mě, tam asi nebude signál, zkusil jsem znovu vyndat mobil a vyťukat číslo. Tón začal tentokrát zvonit, trochu jsem znervózněl. Co vlastně budu říkat? Zatraceně, neuvědomil jsem si, že je kolem mě spousta lidí, nechci, aby mě někdo poslouchal.
„Doktorka Pá-..“ Típnul jsem to.
Zpětně nechápu, proč jsem nešel za tátou už dřív, aby mi ty písničky nahrál na kazetu, když je měl a nabízel mi je. Protože to nakonec udělal, ale až asi za rok a rok je dlouhá doba, zejména pro devítiletý děcko. Už nevím, možná jsem se styděl si říct, byl jsem dost zakřiknutej. Každopádně desku A Hard Day's Night jsem slyšel taky asi stotisíckrát, hlavně první stranu s písničkama z filmu. Vlastně jsem si s ní asi vystačil, dlouho jsem další nepotřeboval, proto jsem asi za tátou nešel. Pořád dokola, i teď když doznívá jedna písnička, okamžitě v hlavě slyším, jak už začíná další. Taky jsem si představoval, jak z obalu desky vyskákaj maličkatý Beatles a budou si se mnou hrát. A všelijaký podobný kraviny. Pamatuju, že jsem na nějakém večírku u nás všechny starý bigbeaťáky ohromil, když jsem ta čtyři jména vyjmenoval, naučil jsem se je z prospektu, který k obnovené premiéře prodávali. Na obálce seděli Beatles na filmových židličkách a statistky předstíraly, že je češou, každý měl na své židli jméno a odtud jsem se je naučil. Mimochodem ta statistka, která česala Harrisona, si ho pak vzala, ale takový detaily jsem zjistil až mnohem pozdějc. Detaily jsem měl vždycky rád, detaily tvořej život, ne veliký slova a veliký rozhodnutí, těm předchází celá hromada detailů, bez kterých by k nim nedošlo. Ale tenkrát jsem zkrátka uměl jen beatlesovská jména a právě George Harrison se mi zdálo hrozně divný, tak jsem ho radši říkal až nakonec, protože jsem si myslel, že je asi blbě a nechtěl jsem se ztrapnit. Jo, Beatles, ty jsem teda rozhodně dokázal sdílet bez jediného slova, kterému bych rozuměl, bez toho abych vůbec věděl, která bije. Chlapík z tramvaje to docela vystihnul.
Šel jsem do sklepa kavárny a už jsem věděl, že se mi Café bizzare bude líbit, nevím proč, ale věděl jsem to. Holce u vchodu jsem dal stovku za dobrovolné vstupné a vešel do sklepa, který by býval působil nádherně. Typicky klenuté stropy a cihlové zdi, jen kdyby strop nepodpíraly dva ohavné betonové sloupy, které, jak se ukázalo, navíc komplikovaly výhled. Naďa měla pravdu, všechna místa už diváci obsadili. Na pódiu seděla připravená kapela stylizovaná do dvacátých, třicátých let, skromné kulisy navozovaly náladu baru a stolky před pódiem plynule přecházely mezi židle publika. U protilehlé zdi, než byl divadelní bar, fungoval bar skutečný, dal jsem si další pivo, tentokrát bez pachuti z trubek jako nahoře. Opřel jsem se o bar a vlastně viděl docela dobře, betonový sloup mi clonil jen jeden z hereckých stolků, u kterých už herci nenásilně přešli do rolí, tady se nezvonilo. Ukázalo se, že je mi líp, než kdybych seděl, opřený o bar jsem si připadal, že skutečně do Café Bizzare patřím jako host. Jen ke mně decentní, rezignovaný vrchní, nikdy nedošel, hostů měl hned několik a postupně ještě přibyli. Dáma, baronka, na oko z lepší společnosti, která do jeho ruky odklepává popel, blond dívenka se závojem jak vystřižená z Burtonovy Mrtvé nevěsty, zamilovaně se koukající na urnu před sebou, tajemná černá dáma, ale i prodavačka květin, u které člověk na vteřinku zaváhá, jestli to nakonec třeba není nepostradatelná holka, která potěší pána za zlatku, a pak se vrátí na ulici, kdepak, prodává jen květiny a hledá lásku, číšník po ní zamilovaně kouká, ale pro něj oči nemá. Spektákl se točí dál, domácí puťka s natáčkami ve vlasech, která je tak tak na pokraji životního rozhodnutí, které ale v její ubohosti už nemůže být jiné, než tragické, opilejší a opilejší námořník topí vzpomínky v ginu a v rámci skoro až dadaistického vtipu se nechá za chvíli oholit šlehačkou a karlovarskou oplatkou. A ještě kavalír, který je kavalírem asi jako je zmíněná baronka šlechtičnou, tento bar je nóbl jen na oko, jeho hosté jsou herci svých smutných příběhů a osudů, které se všechny omotávají kolem toho nejzákladnějšího tématu lásky… Kapela spustila a atmosféra se dostavila s prvním tónem Aznavourových Komediantů, nemusel jsem umět francouzsky, abych pochopil, že začíná představení komediantů, těch skutečných pravých, kteří se vracejí k samé podstatě komediantství, kdy se ještě jezdilo po celé Evropě a kdy museli herci zaujmout i ty, kteří jejich jazyku nerozuměli. Komedianti, jací dokáží přinutit vaši tvář k smíchu a zároveň duši k pláči. Herci za své postavy nemluvili, ale zpívali, hlavně francouzsky, a sem tam česky, dokonce i německy, už to nás přeneslo do éry první republiky. Ale příběhy voněly nadčasovostí a kořenil je humor, místy černý jak urna, které se pohřební nevěsta k šoku barmana zeptala, zda si dá do čaje mléko. Uspokojila ji neslyšná odpověď, že si její choť vystačí bez mléka. Šansony se prolínaly s příběhy a příběhy s šansony, nemusel jsem rozumět slovům, abych porozuměl příběhům. A příběhy pro mě vždycky znamenaly umění. Slzy pod namalovaným úsměvem klauna je otřepané klišé, pokud je podané lacině a bez lidského příběhu. Slzy pod černojemným humorem podivné společnosti v Café bizzare byly lidské a humor opravdový. Hrálo i žilo se tady a teď, i diváci byli herci v tomhle baru života, protože sdíleli, protože tyto příběhy všichni znali, bylo snadné je sdílet, skoro ani nebylo jasné, kde je čára oddělující jeviště a hlediště. Žízeň po životě jsem tu mít nemohl, pil jsem plnými doušky, dal bych si ten gin s námořníkem, zatímco pivo teplalo na barovém pultu. Nešlo nesdílet osudy lidí raněných na duši i na těle, ať už v Paříži, Amsterdamu či snad někde v Berlíně, příběhy nás vodily po Evropě, ale zůstávaly s námi v tom jednom tmavém pražském sklepě s betonovými sloupy a provedly mě od větru, co nutí stále vzpomínat (pá – dam, pá – dam), až k milordovi, co slečně srdce dal a neměl na nový. Sdílení příběhu je jako zpověď. Všech pět žen příběhu hledalo lásku a všechny ji nacházely jinou, všechny tragickou, vlastně byla každá další ještě tragičtější než předchozí, asi nejlépe na tom nakonec byla opuštěná baronka, skrývající před ostatními své děsivé zmrzačení, byla osamělá a osamělá zůstala. Prodavačka květin, před žárlivým číšníkem sváděla námořníka a nakonec si opilce odvedla domů, byla na tom lépe než baronka? Kdepak čekal ji osud té, která tu seděla v natáčkách, věčně na něj po nocích čekající, ruce věčně studené a oči dychtivě se otáčející ke dveřím pokaždé, když se pohne klika, třeba se už konečně její Johnny vrátí také jednou domů střízlivý a včas. Kdepak. Na pokraji zhroucení z baru odbíhá s nožem a příběh zůstane děsivě otevřený. Tajemná černá dáma ovšem nůž už zjevně použila, černá vdova už zkrátka k rozhodnutí došla a ten bastard to má za sebou, čert vem gilotinu, kterou už na tebe brousí, zasloužil si to. A blond nevěsta roztomile se usmívající na urnu… Za ni úřadovala jiná moc, ale její láska už je v jiné dimenzi, šílenství je svým podivným způsobem milosrdné. Zatraceně tragická přehlídka ženské lásky. Přehlídka zmrhanosti života. Jenže…Jenže. Sdílení příběhu je jako zpověď, jako když se vypovídáte a příběh vezme všechno ošklivé pryč.

„Tak cos na to říkal?“ Teď už nebyla nervózní, stres z ní spadnul jak smetí, co vezme vítr.
„Skvělý, kočko, naprosto skvělý.“
„Fakt?“ Věděla to sama, stála celou dobu kousek ode mě, ale líbilo se jí chválu slyšet.
„Fakt to bylo naprosto úžasný, ta holka, co zpívá Padam Padam je naprosto k sežrání, hlas jak zvon, měl jsem husí kůži až na zadku.“ Zasmála se, byla už naprosto uvolněná.
„Je skvělá, i když ve výslovnosti bych ji ještě místy opravila,“ řekla, ale byl to jen lehký perfekcionismus v euforii vítězství. „Musim ti ukázat svýho přítele.“ Zavedla mě ke klukovi, který obsluhoval mixážní pult.
„To je ten kamarád, co má rád Beatles,“ řekla Naďa a představila nás.
„Kdo by neměl,“ odpověděl jsem, muž se usmál, pohled i stisk ruky měl pevný, byl na svoji holku v jejím triumfu hrdý a taky rovnou beze slov a s jistotou vymezoval své teritorium.
Naďa pořád odbíhala, aby slyšela další názory. Vrátil jsem se k baru a objednal ještě pivo. Vedle mě se k baru postavil jeden u muzikantů a čekal, až si jej servírka všimne. Snad pod poetickým dojmem z večera jsem se s ním dal do řeči, jindy bych jej neoslovil.
„To byla paráda, skutečně. Výborný.“
„Jo?“ odvětil bez většího zájmu.
„Jo, bylo to…prostě paráda.“
„Jestli myslíš,“ sledoval pohledem servírku, která nespustila oči z piva, jež se nešťastně snažila natočit, měla půllitr už ze dvou třetin plný pěny.
„No jo, tak písničky, jsou to pěkný,“ navázal muzikant, když servírka stále nešla. „Ale že bych to musel hrát po večerech.“
„Bylo to tak…já nevim, poetický, víš co, ty zpívaný vyprávěný příběhy…a člověk je prostě cítil…“ zjistil jsem, že vlastně neumím sdílený pocit popsat. Hudebník se shovívavě usmál, servírka vylila půl pěny a točila pivo odhodlaně dál.
„Příběhy…písničky…“ pokračoval. „Toho se nenajíš. To je šup sem a chvíli tam, ale pak za další chvíli vždycky zase pěkně zpátky na zem. Písničky…“ zakroutil hlavou.
„A šlapalo vám to, kapela jela.“
„No jo, kapela jede.“
„A ty holky zpívaly skvěle.“
„Většina ani neumí francouzsky. Jen to hrajou, všechno je to jako.“
„Vždyť hrajete divadlo, to je vždycky jako.“
„Jo, teď jsi na to kápnul, to je prostě vždycky jako. Slečno!“ Pokynul na servírku, která konečně dotočila můj půllitr a otočila se k němu. „Dám si víno, jaký máte?“
„Bílý a červený.“
„Bože za co,“ zašeptal muzikant nahlas. „Tak čtvrtku bílýho.“
„Čtvrtku?“ nechápala slečna.
„Prostě dvojku.“ Servírka mu nalila dvojku vína z litrovky víceméně anonymní etikety.
Muzikant se na sklenku chvíli díval. „Tohle je divadlo, kámo,“ pokynul mi vínem, usrkl a zašklebil se. „To je divadlo, to je vinná poezie, zvedá mi to chlupy po celým těle. Ale věř mi, že slastí to teda není.“ Otočil do sebe celý zbytek na ex, naznačil klepnutí do krempy imaginárního klobouku na pozdrav a odešel.

Vyšel jsem z kavárny, z Caffé bizzare o chvíli později. Do jarní teplé noci, kolem mě projela tramvaj 22, ve výloze obchodu s elektronikou blikaly neony s reklamou snad samy na sebe, za oknem v prvním patře domu tančila dívka v bílé podprsence na hudbu, kterou měla puštěnou do obrovských sluchátek, do noci zněl jen šum z kavárny a mísil se s rachotem odjíždějící tramvaje a hukotem hospody o pár metrů výš. Znovunalezený signál mi na mobil doručil zprávu, číslo bylo neznámé, ale pamatoval jsem si ho nazpaměť. Smázl jsem ji, mávl na taxi a jel si domů lehnout.