Telefonní budka stála vedle rozložitého jilmu a slabé podzimní paprsky na ni dopadaly skrze zahnědlé listy. Skleněné stěny někdo postříkal sprejem a seznam čísel byl na několika prvních stranách ohořelý. Dole pod přístrojem ležely černé krajkované kalhotky. Daniel vše přeběhl pohledem během jediné vteřiny a nijak nad tím nepřemýšlel. Vytáhl peněženku z vnitřní kapsy a z ní přeložený žlutý papírek popsaný z obou stran čísly. Většina z nich už neplatila, papírek byl starý dvanáct let a psal si na něj čísla, ještě než si koupil první mobil. Z jakési nostalgie jej ale nikdy nevyhodil a teď se mu hodil, protože mobil byl beznadějně vybitý. Vytočil číslo do Krkonoš na pevnou linku, když čísla mačkal na stroji, vzdáleně mu celé číslo z paměti vystoupilo, kdysi jej uměl zpaměti jako většinu ostatních.
„Ano?“ ozval se ze sluchátka hlas staré ženy.
„Ahoj, tady Dan, jen volám, že zítra přijedu. Abys neměla strach.“
„Dobře, přijeď, začne to v jednu.“
„Já vím, nemám černou košili, musim ještě cestou nějakou koupit. Přijedu až těsně před polednem, dřív to nepůjde.“ Bezděčně prsty přejížděl po ohořelých stranách seznamu.
„Dobře, kup a přijeď. Uvařila jsem ti houbovou polívku, tak pospíchej, ať si stihneš dát.“
„To mám radost, mám hlad už teď, tak zítra.“
Zavěsil sluchátko. Bylo to už dlouho, co naposled volal z telefonní budky. Zůstal v ní chvíli stát a vybavil si zlatou minci jedné koruny, které se do automatů házely, když byl malý. Před čtyřmi dny se na motorce zabil jeho bratranec a díky tomu se teď Daniel v posledních dnech v myšlenkách vracel do minulosti častěji. Jak je to dlouho, co jej viděl vůbec naposledy? Asi když pomáhali strýci zvednout ten dřevěný poutač. Už sice uběhlo pár let, ale dodnes si pamatoval jeho konstatování, když těžký poutač zvedli a upevnili. Odplivl si tehdy do trávy vedle štěrkové cesty a řekl: „Ty vole Dane, to bylo těžký jako kráva. Sem se nadřel jak piča.“ Usmál se, byla to poslední věta, co si od něj pamatoval. Před čtyřmi dny jel v noci na motorce a nezvládl zatáčku, za kterou začínala jeho rodná ves. Snad mu tam vběhla srna, nebo snad mikrospánek, kdo ví. Byl mrtvý hned na místě.
Slunce zašlo za mraky a na ulici i v telefonní budce potemnělo světlo. Daniel se probral ze vzpomínek a vyrazil do vysílacího studia, měl před sebou celou odpolední frekvenci.

„Prosím tě, Dane,“ strčila do dveří vysílacího studia hlavu slečna od recepce, „je tady nějaký chlap, že prý by potřeboval písničku…“
Daniel zvedl hlavu.
„Co písničku? Jako vypálit nebo co?“
„Ne asi ne, teda nevim, prý shání nějaký název něčeho, co hrajem.“
Na to mám tak čas, řekl si moderátor v duchu, a náladu, teď budu hledat nějaký písničky, který pravděpodobně slyšel stejně v jiným rádiu. Ale nahlas řekl: „Tak jo, pošli mi ho sem.“
Recepční se usmála a hlava zmizela. Aniž by si to uvědomil, podíval se automaticky, jestli má vypnutý mikrofon.

Druhý den jel do Krkonoš a cesta ubíhala celkem rychle, v Boleslavi koupil levnou černou košili a v autě se rovnou převlékl. Kravatu si vezme až potom. Auto stoupalo do malé vesničky v horách, až dojel do zatáčky, kde bratranec zemřel. Čekal, že bude teď něčím jiná, ale vypadala stejně jako vždy, krátká rovinka před ní, po jedné straně ostřejší sráz k jehličnatému lesu, na druhé zemědělská pole, za zatáčkou potom už louka a první chalupy vesnice. Zastavil u kraje a vystoupil. Asi čekal nějaký závan smrti nebo ducha sedícího u cesty, čekal něco, ale necítil nic neobvyklého. Viděl jen více sešlapanou trávu v místech, kde asi mrtvého našli. Přeci jen na vteřinku ucítil v těle studené napětí. „Ta rovinka před zatáčkou, to je ošklivé místo,“ říkala jeho babička. „Dějí se tam divné věci, proudí tam nějaké zlé věci. Když jsem byla ještě docela malá, šla jsem tam jednou s mojí maminkou, byla noc a žádná světla. Tehdy ještě nebylo ve vsi elektrické osvětlení, nikdo tu neměl žádné auto. Šly jsme z Poniklé domů a tady v tom místě, na té rovince najednou zasvítilo ostré světlo a maminku i mě to shodilo rovnou do příkopu vedle cesty. Nevím, co to bylo, ale vyděsilo nás to k smrti.“ Daniel tu nikdy nic necítil, nic negativního, ani nezažil nic neobvyklého. I tak pocítil lehké zklamání, napětí hned pominulo a viděl jen ušlapanou trávu. Nasedl do auta a pokračoval dál.

Dveře do malého vysílacího studia se otevřely a slečna recepční vybídla nevelkého muže kolem padesátky, s malým hnědým kufrem, aby šel dovnitř.
„Dobrý den,“ kývl moderátor a odhadoval, jaký typ písničky bude chtít muž hledat, tipoval na nějakého epigona Elvise Presleyho.
„Dobrý den,“ usmál se muž, „já jsem Samek, snad vás neotravuju, určitě vás nezdržím.“
„Ne, neotravujete, máme,“ Daniel mrknul na monitor, „máme osm minut do dalšího vstupu, tak to snad najdeme.“ Věděl, že času je víc, ale chtěl každopádně muži naznačit, že mu víc nevěnuje.
„Snad to najdeme, já tu písničku teda slyšel jen jednou, ale určitě ji poznám, byla hodně zvláštní.“ Moderátorovi už nepřišla zvláštní žádná. Sedl si zpátky do křesla před monitory a mikrofon odsunul mimo zorné pole, aby na ně lépe viděl. Muž odložil kufr, na zem, opřel se soustředěně o pultový stůl a čekal.
„Tak říkáte zajímavá…no…potřeboval bych trošku víc indicií.“
„Určitě. Hráli jste ji ve středu, tak asi ve čtvrt na čtyři, plus mínus pár minut, měla hodně zvláštní aranžmá se smyčci a hlas mi vůbec nebyl povědomý, netuším, kdo to byl,“ odříkal muž informace jako naučenou básničku.
„Takže středa,“ odtušil Daniel polohlasně pro sebe a myší na monitoru začal listovat ve složkách, aby našel starý seznam odehraných písniček z daného dne. Monitor mírně zmodral. „Krám jeden, už zase to blbne. S takovou technikou tu musíme dělat.“ Nohou pod stolem kopl do změti drátů a monitor naskočil zpět. Muž nic neříkal.
„Takže středa, tu máme tady,“ moderátor listoval hodinu po hodině, až došel ke třetí hodině a odhadoval, kde tak mohlo být čtvrt na čtyři.
„Hmm…to by mohla být She’s A Rainbow od Rolling Stones. Jsou to sice Stones, ale moc známé to není.“
„Ne ne, určitě ne, tu znám,“ kroutil muž hlavou.
„Tak potom…možná, Al Green… Ne jasně, tohle bude ono, tam jsou smyčce, David McWilliams.“ Muž nic neříkal, jen se více opřel o pult. „Vteřinku, pustím vám to nahlas.“ Šipka myši běhala po monitoru a hledala název v archivu písní.
„Tady je to, Days Of Pearly Spencer.“ Přepnul režim do poslechu jen ve studiu a pustil nahrávku.
„Jo! To je ono,“ okamžitě zareagoval muž. „Nechte to prosím chvilku hrát…“
„Jasně,“ moderátorovi se ulevilo, že to šlo tak rychle, a pustil nahrávku víc nahlas. „McWilliams. To se nedivim, že jste ho neznal, tohohle chlapíka u nás nikdo…“
Muž se rozbrečel. I když se to snažil potlačit, pustil se pultu a udělal dva kroky dozadu a slzy mu tekly po tvářích. „To je ono,“ opakoval přes stisknuté zuby, kterými se snažil potlačit vzlykot. Moderátor ztuhl. A sakra, řekl si, no tak to je dílo, nervák, kterýho opustila ženská, a tohle byla jejich písnička. Zatraceně, co když se tu složí…
Muž si všiml Danielových rozpaků a otřel si oči. Zhluboka dýchal.
„Promiňte,“ řekl, „promiňte.“
„No… to nic,“ odtušil moderátor, ale nevěděl, co říct. Do dalšího vstupu mu zbývalo šest minut.

Následující den si Daniel v Krkonoších na druhý pokus uvazoval kravatu a uvědomil si, že má pořád ještě onu písničku v hlavě. Po domácí houbové polévce měl v žaludku příjemně dobře, do pohřbu zbývala ještě hodina. Babička seděla na posteli, měla na sobě elegantní černé šaty s decentní stříbrnou ozdobou, kterou ale nyní sundala. „Na pohřeb se nehodí,“ řekla. Bylo jí osmdesát pět let a její tvář byla samá vráska už před patnácti, možná dvaceti lety. Přesto v sobě měla eleganci, kterou by u vesnické ženy, kdysi vesnické holky ze statku, nečekal. Neplakala, byla vychovaná přísně a zvykla si pro blízké neplakat. Chtěl se zeptat, jestli plakala, když se oběsil její mladší bratr, tenkrát když komunisté znárodňovali a on pod jejich tlakem nemohl udržet rodinné hospodářství. Tehdy asi plakala. Teď si prohlížela stříbrnou ozdobu.
„Dřív se tu asi moc nóbl nechodilo, viď?“ zeptal se.
„Tady?“ usmála se babička, „no tady moc ne, ženský ze vsi se nikdy moc neoblíkaly. Ony to ani neuměly. Ale tancovat jsme chodily pořád, já milovala tancování.“
„Často jste tancovaly?“
„Kdekoliv byla muzika, hned jsme tam šly. Teda po práci samozřejmě, hospodářství muselo být na prvním místě, ale jakmile tatínek svolil, hned jsem běžela. A nikdy jsem neseděla, kdepak, já byla vždycky zadaná na několik tanců dopředu, už jsem kolikrát ani nemohla, ale pořád chodili další kluci a zamlouvali si mě na další a další tanec a já nedokázala přestat,“ pomalu se zvedla z postele, na polici měla dřevěnou krabičku, ruce se jí do výšky špatně zvedaly, ale přesto ji poměrně lehce sundala. Vyndala malou kartičku. „Ukazovala jsem ti tohle někdy? To jsem já…“ Daniel se podíval na fotografii, byla prvorepubliková, na malém pohlednicovém kartonu, jemně kolorovaná a babičce to na ní nesmírně slušelo. Halenku měla tónovanou do zelena, tváře jemně zarůžovělé, rty přimalované do červené a náušnice do smaragdově zelené, dlouhé tmavé vlasy měla vyčesané do dobově vlnovitého účesu.
„Teda babi, tys byla kus!“
Zasmála se. „Kam se ta krása ztratí, viď?“
„Mandlová je proti tobě hadr!“ Daniel skutečně mezi nádhernou dívkou na fotografii a vrásčitou starou paní podobnost neviděl naprosto žádnou.
„Kolik ti bylo?“
„Kolik mi bylo? To já nevím, Danečku, už je to let, byla jsem ještě mladý ďouče.“ Usmál se nad tím výrazem, dnes už se krkonošsky nemluvilo ani tady.
„Snad sedmnáct, osmnáct, bylo to ještě před válkou. Všechno mizí, mě tehdy chtělo mužských. Já to nedávno počítala, skoro stovka jich byla, ale všechno bylo jen platonický, oni se mi dvořili a žádali o tance a tak. Ale nic víc, ne jako dnes, milování, sex, to nebylo pro mě. Zvláštní, viď? Ale tehdy se to tak dělalo, opravdu až po svatbě, a to už mi bylo pětadvacet, když jsme byli poprvé s tátou. Tedy s dědou tvým. Předtím jen trocha pusinkování, ale nevinné, víc nic. To nebylo jako dnes.“
„Vůbec nic?“ podivil se Daniel, při pohledu na krásnou dívku na fotografii se neubránil pocitu, že to byla škoda. Vrátil jí babičce.
„Kdepak, vůbec nic. Bylo to jiné.Tenkrát se o tom ani nemluvilo. Já když byla na učení, učila jsem se šít, to mě poslala maminka, abych něco uměla, bydlila jsem tehdy u takové rodiny, spali jsme v jedné místnosti, já mladá holka a oni manželé. Tam jsem trpěla, protože oni úplně bez rozpaků dělali, jako kdybych tam nebyla.“
Daniel se snažil představit tu zvláštní dobu, musel zároveň stále trochu myslet na muže z předešlého dne, muže, kterému jedna písnička dodala sílu žít. Chtěl babičce ten příběh vypravovat, ale ona zatím mluvila dál.
„Asi jsem si tehdy vybrala špatného,“ řekla a uložila fotku zpátky do krabice. „Ale byla jsem mladá a děda byl společenský, imponoval mi. Mě třeba chtěl pomocník mlynáře, mládek to byl, on se mi hodně dvořil a stál o mě. A mládek z mlýna, to by byla partie, jenže on se mi nelíbil. Teda byl moc pěknej jako mužskej, ale všechno měl přesně daný, kdy bude jíst, v kolik půjde spát, v kolik vstávat… My jsme v hospodářství taky měli hodně práce, ale takhle nalajnovaný jsme to neměli. Tak jsem ho nechtěla. To děda byl jinej, toho chtěla spousta holek. A za války jsem ho jednou zachránila.“ Daniel věděl, že na dědu babička nevzpomíná ráda, našel si později jinou. A babička neuměla odpouštět. Ale stejně se zeptal, zatímco si nalíval do hrnku horký čaj.
„Zachránila? Jak to?“
„Chodili jsme tancovat tady kousek do Křižlic, v jedné chalupě tam bydlel mužský, jak on se jmenoval…Bydlel sám ve velké chalupě a měl gramofon. Nu a za války se nesmělo tancovat, byli jsme tady v Říši, tohle byly Sudety a musel se držet smutek za padlé německé vojáky, takže se tancovat nesmělo. Ale tenhle mužský, ten dělal takové tajné tancovačky s gramofonem a chodila tam spousta lidí. Holek i kluků z okolních vsí,“ babička mlaskla a rukou naznačila směr do vsi. „No a jednou nás někdo udal, tancovali jsme a najednou někdo vykřikl, že jdou ordneři. Všichni jsme utekli, ale mě a mojí kamarádku ten člověk, co to nahlásil, tak nás obě udal, řekl, že jsme tam byly, a předvolali si nás do Roprachtic na stanici.“
„To ses musela bát.“
„To víš, že bála, ale nic nám neudělali, vyšetřoval to nějaký Čech a byl hodnej, chtěl jen vědět, kdo tam všechno byl. Říkaly jsme, že nevíme, že jsme nikoho neznaly, i dědu jsem zapřela, tak nás pustili. Možná by mu taky nic neudělali, ale nevím, toho mužskýho, co měl chalupu, toho odvezli. Jak on se jen jmenoval…“ Podívala se z okna, ale vzpomínka na pomoc nepřišla, jen mávla rukou. Daniel uvažoval, jestli včera muže ve studiu rádia taky nezachránil. Na chvilku si tak připadal.
„Byla jsem mladá holka, všechno bylo jinak tenkrát. Ještě tu byly…jak se tomu říká… nu ženské, většinou ženské, co uměly mluvit se zemřelými. Takové vědmy. Lidé k nim chodili, i tady byla chalupa, kde uměla jedna taková komunikovat s jiným světem, ta chalupa tady dole u silnice, jak jsou dnes Havlovi.“
„A bylas tam někdy?“
„To se ví, že byla.“
„A co ti pověděla?“ Daniel upíjel horký čaj jen pomalým srkáním.
„Ona malovala, ale to mně ne, nebo už si možná nepamatuju. Ale co si pamatuju bylo, když jsme šli s babičkou z Rokytnice, vlastně s mojí tchýní. Tehdy jsme byly u nějakého mužského a oni si povídali, já je popravdě ani neposlouchala, měla jsem tehdy hlavu plnou úplně jiných věcí. A najednou se ke mně ten chlap otočil a povídá: ‚Tobě dávám klubíčko. Celé ho rozmotáš a podíváš se daleko. Ale pak ho zase pomaličku smotáš a vrátíš se zase tam, odkud jsi vzešla.‘ No a podívej se na mě. V Praze jsem žila, v Americe jsem žila a dneska jsem zase tady v té vesničce zapomenuté.“
„Trefil to,“ řekl.
„Trefil. Oni to trefovali. Tady u těch Havlů, vědma předvídala všem mým strýcům i tatínkovi. Ona malovala, takové zvláštní obrazy, nic neříkala, jen malovala. A těm čtyřem bratrům všem namalovala květiny. Však oni je ještě někde mají asi,“ naznačila rukou k domu, kde panoval čtvrtým dnem smutek. „Byly to krásné obrázky, tedy tři byly krásné, trošku jak když mráz v zimě na okně dělá ty kudrlinky, tak podobně to vypadalo. Na každém byla květina, ale květy měly všechny povadlé, na jednom bylo i něco trošku jako zlomený kříž. Byly to krásné povadlé květy. Jen tatínek měl jinou, nebyla tak krásná, byla jednoduchá, taková luční kytička to byla, ale jediná měla květ nahoru, pevný. Věštba jako z pohádky, viď?“
Daniel kývl. „To teda.“
„A taky tatínek jediný přežil to prokletí, které na rodinu kvůli domu padlo. Trefovali to tehdy.“
„Jaké prokletí?“
„Inu…prokletí.“
„Hmm…Jak se to vlastně…jak se mu to stalo?“
Babička si položila ruku na starou, ale pořád funkční singrovku. „Neví se,“ pokrčila rameny. „Pracoval hodně do večera, do noci, býval prý unavený. A pohádal se s paní vedoucí, možná se pak někde zastavil, protože se mu to stalo až ve tři ráno a tu práci měl jen asi hodinu cesty. Tady není nikde nic otevřeno tak pozdě. Ale nebyl opilý.“ Znovu pokrčila rameny a dodala: „Ta rovinka před zatáčkou je zlé místo.“
„Nemohla mu tam skočit nějaká srna?“
„I mohla.“
„Nebo mikrospánek…“
„Všechno je možné. Vůbec nemohli narovnat řidítka, když tu motorku odtáhli. A tu zatáčku znal. No…je to zlé místo,“ znovu pokrčila rameny. „Ale pojď, už musíme jít, je čas.“
Pomalu se rozešla na verandu domu. Daniel pozoroval hladinu čaje, jak kdyby z něj mohl vyčíst odpovědi.
„Babi, plakala jsi, když umřel tvůj bratr?“ Stará žena už byla na verandě a otázku neslyšela. Daniel dopil zbytek čaje a šel za ní.

„To je ona,“ znovu zopakoval muž. „Víte…to je ona.“ Opět se zhluboka nadechl a vydechl, ale chvíli nemohl mluvit.
„No… tak jsme ji našli,“ Daniel nevěděl, co říct, díval se jak ubíhají vteřiny přehrávané písničky, aby se nemusel dívat muži do očí. On ale začal mluvit sám.
„Víte…já jsem byl v tu středu, když jste jí hráli, já byl na vyšetření. Mám leukémii, už léta, před osmi lety mi doktoři dali dva roky, maximálně, spíš míň. Ale prostě…no jsem tady a držím se. Ve středu jsem byl pro výsledky dalších testů, důležitých a opravdu…opravdu jsem se bál, víte. Byl jsem tam a ty testy dopadly dobře. A prostě…v tu chvíli, když mi to doktor Svoboda řekl, on tam měl puštěný vaše rádio a zrovna hrála tahle…písnička.“ Otřel si oči, ale už mu slzy netekly. „No a já jak tam seděl a poslouchal, že budu žít ještě kus života dál…no…seděl jsem tam a poslouchal doktora a poslouchal tu písničku. Šel jsem tam odsud a chtěl jít rovnou sem, abych ji získal. Jenže jsem nevěděl kam, musel jsem nejdřív domu a najít si vás na internetu. A včera jsem se sem nemohl dostat. Já tu písničku musím mít… Zaplatím vám za ni cokoliv.“
Moderátor seděl napjatý v nepříliš pohodlném vysílacím křesle.
„Ježiš, to nemusíte,“ dostal ze sebe. „chci říct, já vám jí nemůžu prodat.“
„Opravdu bych zaplatil, je mi lhostejno kolik.“
„Ne, to ne, vy mi nerozumíte, my už máme jen digitální archiv. Je tu desku nemám.“
„S tím jsem počítal, měl bych tady flash, jestli byste mi ji nemohl nahrát, vím, že se to asi nesmí, ale skutečně to pro mě hodně znamená.“
Daniel zaváhal.
„No…empétrojku bych z archivu dostal, to jo, jestli teda máte flashku…“
Muž rychle zvedl kufr na stůl, otevřel jej a hned vyndal elektronickou paměť. „Tady je.“
Moderátor si ji vzal, zasunul do počítače, monitor opět zmodral, ale tentokrát do kabelů nekopl a barva po chvíli sama zmizela.
„Musím ji přehrát v reálném čase, jestli nespěcháte.“
„Já nespěchám už vůbec nikam, milý pane.“
Moderátor se podíval na playlist, zbývaly mu dvě minuty do mluveného vstupu. Přetáhl myší další písničku a oddálil tak vstup o další čtyři minuty.
„Tak jdem na to…“ odpojil pult od vysílání a přepnul počítač na nahrávání.

Většinu lidí na pohřbu neznal, jen nejbližší příbuzné, se kterými se krátce pozdravil. Matka bratrance byla zcela mimo sebe, ale otec se držel, i když oči měl zarudlé. Duch zemřelého bloudil kolem, ale nikdo jej necítil a on sám byl zcela zmatený, cítil své tělo nablízku, ale nedokázal se s ním spojit. Rakev měla rodina nejdříve doma, před samotným uložením s ní projelo černé auto celou vesnici. Poslední rozloučení proběhlo v kapličce na hřbitově, protože nejbližší kostel byl několik kilometrů daleko a starší lidé by tam nedošli.
Hrob byl čerstvě vykopaný, kněz u něj naposledy promluvil a citoval několik pasáží z Bible, občas jej přerušil matčin vzlykot. Daniel nebyl věřící, proto kněze příliš nevnímal, teprve po chvíli z jakési vnitřní ozvěny mu vypluly věty, které mimo jiných říkal. „Zde život předčasně ukončil, jinde jej naopak někomu prodloužil. Jen On ví, jaké jsou jeho záměry. My jen víme, že záměry jsou to v důsledku dobré, ačkoliv jim sami neporozumíme.“ Chtě nechtě si Daniel opět vzpomněl na události předešlého dne. Tak to sedí, řekl si v duchu, to sedí, tady to vždycky trefovali. A ušlapaná tráva se nakonec vždycky zvedne. Snad mu to někdo pošeptal.
Podzimní počasí jako by k pohřbu dodávalo správnou atmosféru, zlehka začalo mrholit a v okolí se převalovaly chuchvalce mlhy. Kněz domluvil a udělil ostatkům poslední požehnání. Čtyři muži se chopili popruhů, dva vytáhli podpěry a rakev pomalu zmizela pod povrchem. Matka se zhroutila a byla teď už k neutišení, jedna z žen ji vzala za ruku a jemně, ale nesmlouvavě ji odváděla. Zatím pozůstalí chodili k hrobu, někteří házeli menší květiny nebo hrst hlíny, Daniel květinu neměl, tak jen hodil trošku hlíny. Těžký jako kráva, Dane, nadřel jsem se jak piča. Znovu mu ta slova zaletěla do hlavy, obřadnost se vrátila na zem a poprvé ucítil opravdové pohnutí. Ale slzy nepřišly, jen smutek. Lidé se pomalu rozcházeli, když k babičce přišla zhruba stejně stará žena, Daniel ji neznal.
„A nepomohlo by, kdyby se tam odsud odstěhovali?“ zeptala se.
„Ne,“ odvětila babička, „ne, to už je další generace.“
„Jestli myslíte, Aninko.“
„Bylo to třetí pokolení, on je čtvrté, prokletí už je mrtvé. Byla to nešťastná náhoda.“