Kolébal jsem se na pramici, když vyšla z rozkvetlé louky. Šaty bílé, vlasy se leskly na slunci.
Ze břehu mávala, chtěla se kolébat se mnou. Usmál jsem se a byl jsem rád. Den byl nyní dvakrát tak krásný.
Sundala střevíce a skočila do loďky. Byly tu obavy, ale neklopýtla. Když usedla, začal jsem veslovat.
Slunce jí svítilo do tváře, dlaní hladinu hladila.
„Co bude teď? Kam poplujeme? Podívej, jsem královnou moří!“
Usmívám se a říkám pozor. Je modelkou na loďce. Pózy pro fotografy, ruka v bok.
Smála se, ale když vlnka loďku postrčila, byl v jejích očích vidět strach.
Jako víla s rukama rozpaženýma vnořila se do vody. Chtěl jsem ji chytnout, opravdu jsem se snažil. Když jsem se ale za ní naklonil neviděl jsem nic jiného než čisté zrcadlo. Žádný strach, proskočím hladinou a bude opět mou.
Náhle se na hladině objevily malé perličky a na to i její krásná tvář. Dívá se na mě bezstarostně - a co teď? -.
Chce se mi hlasitě smát, ale ovládnu se. S mírným úsměvem se ptám „a co teď?“.
Nepotřebuje prý pomoc. Do loďky dostane se sama. Sedám si tedy a sleduji snahy o nalodění. Je vytrvalá a má sílu, ale šaty ji táhnou zpět. Nechce na sobě dát nic znát. Pokládá se tedy na hladinu a sleduje nebe.
V suchu ležím vedle ní. Nemluvíme, jen vyčkáváme.
Když je ticho již nesnesitelné, zvedám se a vyzvedám ji z řeky ven.
Vesluji a ona celá promáčená naproti mně. Halenka prosvítá.
Červená se a s hlavou odvrácenou nechce se mi dívat do očí.
Po chvilce trápení, přehazuji přes ni sáčko. Děkuje mi pohledem.
Proč cokoliv říkat. Slova zůstala pod vodou. Vesluji zpět ke břehu.
Nožky má slabounké. Chyť se mne kolem ramen nabízím. Je lehounká jako chmýří pampelišky.
Opatrně jako klenot ukládám ji do trávy. Usmívá se čím dál víc a ani já se již neovládnu.
Chtěl bych stále ležet vedle ní. Na slunci ve dne, pak v noci, i když se rozední.