Žene se vlna na břeh beznadějí
rozpuštěná víla v pěnu změněná
emocí plná
víčka se jí chvějí
Chtěla by mluvit a říct nejraději
pro co že to žila
Trochu červená

 

 

 Ulita, schránka právě vyplavená
ruce pláčou bídu
scéna necelá
Zůstala manka
Bledá jako stěna
krčí se lidskost v rohu zneuctěná
Skálu nechá v klidu
nejspíš zemřela

 

 

  Sbíráme trny místo pohlazení
na duši skvrny
Měsíc? Prý už není
příliv pak odliv nestřídá

 

 Krčení ramen, vina nepřiznaná
dohoří plamen – někdo zírá na nás
symbolem doby
Nestyda