Dvakrát totéž
JC senior 8.10.2015 | 11:34
Ten den se nevydařil. Přesto, že byl 29. červen a neděle, od rána drobně pršelo a bylo chladno. Z oslavy nic nebude, napadlo mě, tedy z oslavy svátku mého přítele Pavla. Nevím proč, ale svátek Petra a Pavla je pro něj snad významnější než moje narozeniny. Konečně, proč zdůrazňovat věk? Pavel je o dvaadvacet let starší než já, ale našemu soužití to dosud, jak se zdá, nijak nebrání.
Plánovali jsme piknik na chatě a při grilování zvolna vyprázdnit demižon jihomoravského chalupářského vína. Vše bylo jinak. Ráno jsem doprovodila Pavla na bohoslužbu v chrámu sv. Petra a Pavla, pak připravila občerstvení a v podvečer přišli ostatní. Pavlův syn Jenda s manželkou, dcera Míša a Filip s Jaromírem, Pavlovi dvanáctiletí vnuci. Pro náš panelákový tři plus jedna docela slušný dav. Po standardním gratulačním ceremoniálu přátelské rodinné posezení a prvním tématem hovoru byli také standardně oba kluci. Že Jaromír by chtěl být vojákem z povolání, to byla již známá píseň, ale překvapil nás Filip, který prohlásil, že bude spisovatelem jako děda a strejda Jenda.
Poněkud jsme ho opravili, že Pavel i Jenda jsou jen amatérští tvůrci básniček a Pavel k tomu dodal, že i já, teta Mirka, také píšu povídky. Tím se hovor dostal poněkud předčasně na téma, kterým v podobných situacích obyčejně končil, tedy k „odborné“ polemice Pavla se synem o současných směrech poezie. S povzdechem jsem vyměnila šampusové skleničky a na tradiční, i když zbytečnou otázku „kolik nás je“ Jaromír odpověděl svým obvyklým fórkem: „ Kdyby tady nebyl taťka s mamkou, tak by nás bylo pět“. A opět přišla očekávaná otázka, kterou vyslovil Filip, byl asi na řadě: “Teto, můžeme jít na tvůj počítač?“ Otázka zbytečná, šli. Hovor dostal „dospělácký“ charakter, ale téma zůstalo. V podstatě dialog mezi Pavlem a Jendou, který vyústil v autorské čtení nejnovější Jendovy básně:
"Šeptáš
Zvláštní ozvěnu
Tvým slovům dává noc
A já poslouchám ten hlas
Jak krásně zní
Však slova nevnímám
Do nebe se díváš
V očích asi slzy máš
A já zastavit je neumím
Vím, že se loučíš
Tolik mě bolí
Co říkají ta ústa
Která líbat jsem směl
A jsem tak bezmocný
Sedíš vedle mně
A přesto se mi vzdaluje
Tvá krása nevšední
Nevyčítáš, vzpomínáš
Smutkem tvá slova zní
I mé hvězdy se rozpíjí
A já vím, že je poslední
Jasná noc hvězdnatá
Kdy mi
Šeptáš"
Chvíli ticho, pak promluvil Pavel: „To je báseň, nebo co? Toto téma přece žádá lyrické, přímo sametové verše, ne pouhé výkřiky do tmy “. „Tati….“ ozvala se káravě Míša. Zasáhla jsem: „Já v tom tedy lyriku cítím i bez sametu“. A snad, abych trochu stočila hovor, jsem s dávkou nadsázky vyčetla Pavlovi, že místo říkanek o hejkalovi, který se honí za bůhví jakými vážkami by mě taky mohl věnovat nějakou lyrickou báseň. Snad jsem to nepřepískla. Pavel se na mě podíval a s jemnou výčitkou řekl: „Napsal jsem jich málo?“ V zápětí ale jeho tvář opět dostala ten známý, lehce úsměvný výraz. Zadíval se někam do neznáma a s gestem „Bedřicha Smetany“ z televizní reklamy zvolal: „PERO!“ Jenda dolil víno a otevřel další lahev, já jsem vyndala z ledničky další tác chlebíčků, Míša odnesla do dřezu nepotřebné nádobí, Jendova manželka se šla podívat za klukama k počítači a Pavel psal. Pět, deset minut. Zvolna ustal pohyb, všichni byli opět na svých místech a do ticha zaznívaly jen bojové výkřiky kluků, doprovázející bojové akce na monitoru počítače. Pavel zvedl hlavu od popsaného a dílem poškrtaného papíru, rozhlédl se, uchopil skleničku s vínem a řekl:: „Tak si líznem, ne?“ a začal číst:
"Šeptáš...
proč právě dnes zvláštní ozvěnou
tak krásně zní tvůj hlas
byť vnímám jej jak času za stěnou
a slova letí noci na pospas
teď k nebi zvedla jsi svůj pohled vroucí
já slzy loučení v oku spatřil třpyt
vrátit již nelze čas, byť byl bych všemohoucí
snad ústa tvá ještě směl bych políbit
jsi vedle mne, však vzdaluje se zvolna
tvá krása nevšední, vzpomínka zavátá
tak bez výčitek, to vůle obapolná,
míjí ta jasná noc hvězdnatá
kdy mi šeptáš..."
Z vedlejšího pokoje se ozval radostný řev kluků, kteří zvítězili nad počítačem.
*
Uplynulo deset let a mnohé se změnilo. Jendovi zemřela manželka a zcela přestal psát, Jaromír se nestal vojákem, ale studuje historii a Filip má již popsaný blok začátečnickou poezií. S Pavlem už nejsme spolu, ten generační rozdíl přece jen zapůsobil, ale zůstali jsme přáteli. Mám všechny jeho básnické sbírky a jeden list s přepisovanou a seškrtanou básní, která se jmenuje „Šeptáš“.
**