Pozorně čtěte pravidla.

 

Spěchám, skoro běžím, ale když se blížím k refýži, je mi jasné, že desítka ještě nejela. Ostrůvek je plný čekajících. Zpomalím a vmísím se do hloučku. Cítím ve vzduchu vodu. A ještě něco. Krom toho, že bude pršet, je tohle jeden z těch dní, kdy se dějí divné věci.

Zamířím rovnou k silnému muži ve vysokém cylindru. Zamyšleně hledí směrem, ze kterého by měl přijet autobus.

„Prosím vás, myslíte, že desítka pojede brzy?“

Winston Churchill se ke mně otočí: „I have nothing to offer but…“ Víc neslyším. Pach tlustého doutníku mě vyhání pod přístřešek zastávky.

 

Na lavičce tu sedí mladík ve světlém obleku a sportovní obuvi. Zvláštní kombinace, no ne? Na klíně má čokoládovou bonboniéru, a když se přiblížím, gestem mi nabízí. „Děkuji, Forreste Gumpe,“ s úsměvem odmítám, protože mou pozornost upoutal někdo jiný.

Opodál stojí vysoký muž v dlouhém kabátě. Když se k němu vydám, smekne a úklonou zdvořile, ale odměřeně pozdraví. Znám ho. Ach, tak důvěrně ho znám. Je mým přítelem od doby, kdy mi bylo dvanáct. Tehdy mi byl představen, aby mi vyprávěl svůj životní příběh, a od té doby tak činil ještě mnohokrát. Pod pěstěným vousem vidím větrem ošlehanou, opálenou tvář. Tento šlechtic, jemuž nyní Hrabě Monte Christo říkají, se rozhodně nenarodil se stříbrnou lžičkou v puse. Jeho uhrančivé oči jsou zároveň chladné a jako by říkaly: „Ne, já tu na autobus nečekám. Já čekám na pomstu.“

Nedaleko od mého přítele stojí dvě dámy. První je podsaditá měšťačka Magdalena Dobromila Rettigová v bílém čepci, druhá – Babička - má červený květovaný šátek pod bílou plachetkou. Mozolnatou rukou jako kdyby hlídala naditý kapsář pod fěrtochem. Přeci jenom, tohle je město plné cizích lidí. Mohu jen hádat, o čem ty dvě rozpráví. Snad o vnoučatech, možná si vyměňují recepty na posvícenskou husu. A dost možná i o poezii a buditelích. Nedozvím se to, protože se náhle rozprší, což všechny čekající zažene pod přístřešek. Tedy… skoro všechny.

Do této chvíle si nikdo té mladé, bledé dívky nevšímal, teď se však oči všech obrátí k ní. Seskočí s refýže do jízdní dráhy, ruce vzpaží k nebi a nastaví tvář dešťovým kapkám. Několikrát se otočí kolem své osy, až se jí zmoklé prameny havraních vlasů přilepí k čelu. Pak se na okamžik zastaví, divokým pohledem těká po přítomných a nakonec se s šíleným smíchem rozeběhne silnicí směrem k řece. Viktorka se nikdy nedočká, ať už čeká na cokoliv.

Rozpačitě se po sobě díváme. Nakonec si silný pán odkašle a znovu se zahledí do dáli. Ženy se vrátí k hovoru, tajemný šlechtic zadumaně sleduje mladíka s bonboniérou.

 

Vedle zastávky pod lucernou sedí opuštěná fenka a smutným, oddaným pohledem hypnotizuje hodiny na nároží. Pod zmoklou srstí bije to nejvěrnější psí srdce, jaké tento svět zná, srdce Lassie.

Mou pozornost přitáhnou dva tuláci – Vladimír a Estragon – čekající na Godota. Jeden sedí na obrubníku a pokouší se zout si botu. Déšť mu nevadí. Dost možná ho ani nevnímá. Jeho kolega soustředěně studuje svůj klobouk. Zkoumá vnitřek, poklepává na dýnko, nasazuje ho a znovu snímá. Nezasvěcenému pozorovateli by se mohlo zdát, že pozbyl králíka. (Pozn.autorky: První obraz hry.)

Začíná mi to docházet. Dneska se nedočká nikdo z nás…