Neplakala.
Jen se opírala dlaněmi o desku kuchyňského stolu, a v hlavě měla šílený zmatek.
Bála se, že omdlí, že se jí podlomí nohy a spadne na tu tvrdou podlahu a už nikdy, nikdy nebude mít sílu se zvednout.
V uších ji hučelo a před očima se dělaly mžitky.
Kde je? Kde teď je můj muž?!
Zhluboka dýchala a pomalu se jí vracela schopnost zaostřit. Podívala se na okenní rám.
V keramickém květináči tam stál brambořík. Rudý jako krev, které by se v ní před chvílí nikdo nedořezal.
Sedla si ztěžka na židli.
Prohlížela si motýly, které na květináč před pár lety namaloval její syn.
Přinesla tehdy domů hit. Barvy na sklo a David jí k narozeninám daroval brambořík ve vlastnoručně vyzdobeném květináči.

Mělo ji to napadnout.
Copak je slepá?
Najednou chápala, viděla, spojovala si vzpomínky do jasného obrazu.

Jenže co teď? Jak dál? Co řekne manželovi? Co holkám?
Rozplakala se. Potichu, bolestně, opatrně v sobě dusila vzlyky a místo kapesníku si oči utírala utěrkou na nádobí, kterou držela v ruce.

První se ve dveřích objevila Jana.
Přijela z práce.
„Proboha, mami, co se stalo?" zastavila se ve dveřích kuchyně.
„David..." řekla a Jana si sedla vedle ní.
Objala ji kolem ramen.
„Tak už ti to řekl?"
„Jak dlouho to víš?!" podívala se na dceru s výčitkou v ubrečených očích.
„Asi tři měsíce."
„Cože?!" téměř vykřikla. „Tři měsíce? A co Lenka? Ta to ví taky?"
Jana sklopila hlavu a přikývla.
„...a táta?"
„To nevím, táta asi neví nic. Vždyť je věčně v práci a od té doby, co David studuje farmacii, se s ním pořádně nemá o čem bavit."

Jana se zvedla a odešla do pokoje pro kapesník. Vzala matce mokrou utěrku z ruky a hodila ji rovnou do pračky v koupelně.
Vrátila se do kuchyně. Neuhýbala pohledem před vyčítajícíma očima své mámy. Usmála se a řekla: „Mami, je živej, zdravej...a není jedinej."

Matčin pohled ji najednou vděčně pohladil.

„Nebreč.." řekla Jana. „S Lenkou si nedělej starosti a s tátou ti nějak pomůžeme. Pojď, upečeme mu k večeři žemlovku, bude mít hned lepší náladu..." mrkla na mámu a ta se konečně usmála.

Jana přiběhla s mísou jablek. Seděly u stolu a loupaly je, když do kuchyně vstoupil David s Jirkou.
„Nepotřebujete pomocníky?" zeptal se opatrně.

„Ne, "odpověděla mu matka. Podívala se na Jirku a řekla: „Doufám, že jíš žemlovku."