Hodiny
Anna Marie 30.3.2016 | 20:42
Někdy se stávají zvláštní věci ...
Sedím u postele, tak jako každý den a koukám na větev za oknem. Bílá barva květů se změnila
v zelenou s červenými třešněmi a před očima se míhají křídla špačků.
Jak rychle utíká ten čas, vykračuješ si svou cestou, někdy si poposkočíš a najednou se ztratíš.
Jen tak, v obyčejném dni všedního shonu a jako bys ani nebyl.
Tichem pokoje se ozývá jen slabý sykot kyslíku a sípavý nádech výdech.
Beru tě za ruku a potichu vykládám: „Micka má pět koťat, schovala si je na půdu, už rozkvetly
pivoňky, krásně voní, no a já zase připálila brambory, klasika“.
Vím, že mne slyšíš, možná se v duchu usmíváš, ale všechnu svou sílu dáváš do těch dvou úkonů,
které my ani nevnímáme, nádech a výdech.
Nevím proč, ale mám předtuchu, že tu spolu mlčíme naposledy a žádné zítra už pro nás dvě nebude.
V noci se probouzím, otevřu oči. Jarka, probleskne mi hlavou.
Vstanu, jdu do kuchyně a podívám se automaticky na hodiny.
Ručičky ukazují dvacet minut po půlnoci. Mám divný pocit, snad strach, nechce se mi jít zpět do ložnice.
Sehnu se, do náruče vezmu Barunku a pohladím ji. Rozespale zakňučí a tak jdeme spolu.
Nespím, čekám na telefon. Zazvonil o půl páté, zemřela dvacet minut po půlnoci.
Nespím, čekám na telefon. Zazvonil o půl páté, zemřela dvacet minut po půlnoci.