Kdosi pár tegů čmáral na vagóny
z rezavých nosů vzpomínky se drolí
dávno jsou srostlé malátnými koly
s ospalou zemí s čákou na peróny

 
 
 Jeden z těch vozů rozjet si zas přeje
nádraží stojí, název nikdo nezná
jedno zda srpen je či konec března
jenom čas práší smutek na koleje

 
 O zvláštním kupé v oranžovém vlaku
píšeš a přidáš i pár jeho znaků
píšťálka ovšem žádná ještě nezní

 
 Chce to se projít, do mávnutí zbývá
snad celá věčnost, pestrá, proměnlivá
jedině s vírou nebudeme vězni...