Nikomu
Marcela 1.12.2012 | 15:35
Nevěděla jsem, že věty, které píšu neplatí.
Leštila jsem slova, aby svítila jako zadečky světlušek na večerním nebi.
Vyprávěla jsem pohádky před spaním Nikomu
a nemohla se dočkat, až ráno rozsvítí slunce.
Naděje si do vlasů zaplétala svítání.
Dny byly voňavé a bílé, jako krajíc chleba od babičky…
Utíkala jsem proti proudu řeky.
Voda v ní byla průzračná,
omývala mé myšlenky topící se ve snech.
Ležela jsem na břehu a Kdosi mě držel v náruči.
Šeptal přání, která se nemusela splnit.
Smála jsem se
a vysoké trávě z očí stékaly kapky rosy.
Netušila jsem proč.
Pak přiletěl strach.
Měl ostré trny ve dlaních, když rozčesával stmívání.
Vytrhal ze spánku sny a smazal léto.
Ve tmě už Nikdo nenajde slova, která zhasla.
Leštila jsem slova, aby svítila jako zadečky světlušek na večerním nebi.
Vyprávěla jsem pohádky před spaním Nikomu
a nemohla se dočkat, až ráno rozsvítí slunce.
Naděje si do vlasů zaplétala svítání.
Dny byly voňavé a bílé, jako krajíc chleba od babičky…
Utíkala jsem proti proudu řeky.
Voda v ní byla průzračná,
omývala mé myšlenky topící se ve snech.
Ležela jsem na břehu a Kdosi mě držel v náruči.
Šeptal přání, která se nemusela splnit.
Smála jsem se
a vysoké trávě z očí stékaly kapky rosy.
Netušila jsem proč.
Pak přiletěl strach.
Měl ostré trny ve dlaních, když rozčesával stmívání.
Vytrhal ze spánku sny a smazal léto.
Ve tmě už Nikdo nenajde slova, která zhasla.