V červené tramvaji
zpívám si potají,
vozím se rád.

Má-li šat ze šedé
jsem rád, že pojede,
však nechci lát.

V tramvaji červené
nic není ztracené,
tam chce se smát.

Vězte, že v červené
i srdce zhrzené
začíná křát.

Zato v té došeda
mysl jen pobledá,
halí se tmou,

 

v ní smutky ožívaj
a duši provívaj,
trápí ji, dmou.

 

Pojedem červenou, nebo šedou?
Že barva je jen pro stáje?
Vizáž je, příteli, téměř vědou;
bez ní i žena prostá je…

 

Chci tramvaj barvou hustě krytou,
co namíchala obloha,
na dotek hebkou, na chuť sytou,
v níž svezení jak od boha.

Chci tramvaj, co má barvu slunce,
zvoní, jak struny šalmaje,
v níž všechno voní po meruňce…

Sveze mě jednou… do ráje?