Znám pády, co minou pýchu
poctivou vždy cením snahu
verš vázaný v akrostychu
v kalném ránu po zlém tahu
Snad to stojí za námahu
i bez příchuti avokád                           
zas jiný kafé si tu dát
Tak na místní přistoupím hru
že každý každého má rád
na žižkovském Montmartru

 

Bouřný verš v nastálém tichu
mistra slov, má těžkou váhu,
co na tom, že je mi k smíchu
ten rým na vulgarit prahu
Přednes chtěl by berlu, dlahu,
jen směle, nesmíme se bát
přes pochybností vodopád
svou kůži nést na tenkou kru,
do zakouřených vstoupit vrat 
žižkovského Montmartru

 

Potlesk cinká do kalichů,
start někam na Mléčnou dráhu,
zjivený faun bez kožichu,
protest song pro duše vrahů
Oko nezadrží vláhu,
byť měl by autor doktorát,
z písku jak se bortí hrad
co bodovat měl na Artu
Kdo na básníka smí si hrát
na žižkovském Montmartru?

 

Sekta Kalliopé mnichů,
o členství se sotva rvu,
z neúcty jsem nařčen hříchu
Vavřín měním za řeřichu
na žižkovském Montmartru

*