Je třeba zabít Cvrkala
Tessa  9.8.2016 | 8:39

Jako dítě jsem milovala pohádky o krtečkovi, celý ten jeho barevný svět plný roztomilých zvířátek.
Uplynulo půl století a koukám se na ně spolu s dvouletou vnučkou zase. Ale zatímco ona je okouzlena stejně jako kdysi já, moje dospělácké oči nemilosrdně odhalují, čím vším tvůrci mrňavé diváky mystifikují.

Pominu krtka, který není ve skutečnosti kamarád s nikým, ale hrabe jen pod sebe a pro sebe.
A nejraději v mých ještě nedávno tak úhledných záhonech. Ze čvrthektarové zahrady si neomylně vybral ten miniaturní plácek se zeleninou. Větší škody tam už nadělá jen Justýnka, když pobíhá mezi krtinci a lopatkou je rozhazuje v bláhové naději, že narazí na svého oblíbence.
Pominu i ježka, který se imrvére cpe jablky a jiným ovocem, což musí přivést k nepříčetnosti každého aspoň trochu zodpovědného učitele přírodopisu.
Rozhodně však nemohu pominout cvrčka.

Ano, to je ten mrňavý hmyzí virtuós, který houslovým umem dokáže zahanbit i Paganiniho. V pohádce.
A realita?
Děsivá. Vytrvalé a jednotvárné… cvrk… cvrk… cvrk…je rafinovanou metodou mučení nebožáků rodu Homo sapiens, jak dobře ví každý, kdo byl nucen nedobrovolně sdílet během noci stejnou místnost s tímhle fidlalem.
Není divu, že mi naskočila husí kůže, když jsem tuhle přišla domů, zouvala si boty s úlevou, že je za mnou náročný den – a vtom se za mými zády ozvalo: Cvrk!
Bleskově jsem se otočila… a nic. Co je cvrčkovi upřeno na hudebním talentu, toho mu naopak přebývá v nadání být neviditelný. Copperfield hadra.

Hlavou mi prolétne vzpomínka stará víc než dvacet let – jak jsme do mrtě demontovali akumulační kamna v dětském pokoji, protože se v nich usídlil nezvaný podnájemník. Nikdy bych neřekla, kolik se do té plechové kastle vejde šamotových cihel a skelné vaty. Když jsme všecko poctivě navršili na hromadu uprostřed koberce a chystali potvoru lapit, ozvalo se veselé cvrknutí zpoza největší skříně.
Následovala jedna z nejdelších nocí mého života – všechen nábytek odstavený ode zdí, tři strategicky rozmístění nezletilí pátrači, jimž se po několika hodinách zavíraly oči únavou, a dva dospělí lovci, kteří s přibývajícím časem a zlostí postupně vyměnili zavařovací sklenice pro humánní odchyt za bytelné obušky pro rozmáznutí vetřelce na kaši.
Chvíli před svítáním konečně cvrček pochopil, že jde do tuhého, a jednoduše se přestal ozývat. Vzdali jsme to. Následujícího dne se, nevíme jak a nevíme kdy, odstěhoval.

 A teď to tu bylo zas. Naštěstí jen v předsíni. V botníku. To bude hračka.
Za doprovodu vrzavých zvuků jsem vyházela a vyklepala veškerou obuv a odšoupla botník tak, abych na něj ze všech stran viděla. Připravila jsem si těžký gumák, zaujala polohu stojícího střelce… a nastalo ticho.
Pak to cvrklo těsně za mnou a mně se zježily vlasy.
Protože tam bylo pouze lino a zeď, ale žádný cvrček. Na první pohled. Na druhý pohled tam bylo lino a zeď… a na ní dřevěné obložení. A cvrček. Pochopitelně pod ním.
Představa, že budu odtrhávat desky jednu po druhé, abych nakonec našla NIC, se mi ani trochu nelíbila. Musím ho vylákat ven. Ale jak?

Zavolala jsem na pomoc strejdu Googla.
Ochotně mi sdělil, že cvrček přenáší choroby jako třeba salmonelózu (no fuj!), že obtěžuje cvrkáním (to mi povídejte), že samička se liší od samečka skoro centimetr dlouhým kladélkem a tím, že žádné zvuky nevydává. A zvládne naklást až šest set vajíček (těpic teda..).Zajímavé, ale tudy cesta nevede.
Zkusila jsem tedy diskusi stejně postižených chudáků. Jedna rada vedle druhé a všecky nad zlato.

…kup sajrajt na hmyz a vyhlas plynový útok…

…kup si gekona a pusť ho do místnosti se cvrčkem. Pak ale zas musíš chytit toho gekona. Lovu zdar!...

…smíchej hroznový cukr a prášek do pečiva a umísti na malých mističkách do rohu.Cvrček to sežere a prášek vykoná v jeho zažívacím traktu své…

…pořiď si sýčka obecného nebo kulíška nejmenšího a on cvrčky hravě pochytá, navíc je to příjemný společník…

…najdi jeho noru a vhoď tam kuličku naftalínu…nebo tam šťourej stéblem, cvrček se rozčíli a vyleze ven. Když nevyleze, bylo stéblo krátké…

…cvrček nemá rád zimu, takže mu nastříkej do nory tekutý dusík. Trochu drahé, ale účinné…

Nepochybně účinné, leč poněkud nepraktické. Nemajíc po ruce sovy, ještěrky, ani kanystr kapaliny o teplotě -196°C (stéblo by se možná našlo, ale určitě ne dost dlouhé), četla jsem dál…

…cvrček potřebuje k životu vodu, naplň proto misku vodou, přistav k ní kus dřívka nebo opři kus kartonu jako schůdky. Cvrček se půjde napít, vyleze nahoru,spadne do vody a utopí se…

Trochu to připomínalo způsob, jakým obr Koloděj chytal trpaslíky, ale když to fungovalo na ně, tak proč ne na šíleného houslistu, že? A vody mám habaděj…
I nastražila jsem misku, vyrobila k ní úhledný žebříček – a s napětím čekala, co se bude dít. A dělo.
Kde se vzal, tu se vzal…a rovnou k vodě. Jo, žízeň je mrcha.
U žebříčku se zastavil, zaváhal, otočil se… ale to už jsem na něj hodila utěrku, bleskově ji smotala a vyběhla do tmy.
Zastavila jsem se až na konci zahrady a vyklepala potvoru do trávy.
„A neopovažuj se vrátit!“ zasyčela jsem. Vítězství bylo moje.

Teprve druhý den mě napadlo, že náš vetřelec možná za tím obložením nenašel jen dočasný úkryt, ale taky samičku, která – jak známo- žádné zvuky nevydává, zato zvládne naklást až šest set vajíček.
Tak uvidíme.

Cvrk!