Někdy v šedesátých letech, New York

Postával u dveří do kuchyně. Zcela zaujatý klavírní improvizací, podupával nohou a cítil nervózní pnutí v prstech obou rukou. Jakoby se samy chtěly rozeběhnout po černobílých klávesách. Zapomněl na svět i povinnosti číšníka a pohroužil se do minulosti, do dob, kdy studoval klasickou a jazzovou hudbu v Santa Monice a Los Angeles, a jen tak jakoby mimochodem i herectví na Pasadena Playhouse.
Vlastně to nebylo až tak dávno. V roce 1958 přijel do New Yorku, ubytoval se v malé kuchyňce u svého přítele a kolegy z Pasadeny Gena a jeho ženy, k jejich nesmírné radosti, ovšem, a od té doby se pokoušel prorazit jako herec. Neúspěšně, samozřejmě. Kdopak by asi čekal na ošklivého a jen krátce plnoletého mladíka? Obíhal konkurzy a mezitím se živil tu jako číšník, jinde jako písař, příležitostný klavírista a dokonce jako dozorce v psychiatrické léčebně. Po několika měsících přespávání v Genově kuchyni se odstěhoval k jinému příteli a kolegovi – Robertovi. Všichni tři jednou prorazí. Teď ale měli jedinou jistotu: Když se jeden z nich dostane na dno, druzí dva pomohou.
„Hej! Provozní po tobě kouká!“
Otočil se za hlasem a spatřil kolegu, jak významně vyvaluje oči a pohazuje hlavou směrem do sálu. Pomalu a neochotně se dal do pohybu. Snažil se vylovit z paměti poslední objednávku, když uslyšel kolegovo zasyknutí:
„Víš, kdo u nás obědvá? Sam Spiegel!“
Okamžitě ucítil příležitost. Sam Spiegel! Filmový producent! Sice se viděl spíš na divadelní scéně, ale – přiznejme si to - film také není k zahození. Vyrazil mezi stoly a rozhlížel se. Netušil, co udělá, hnala ho touha upoutat pozornost. A pak ho uviděl! Sam Spiegel osobně. Seděl u VIP stolu ve svém skvěle padnoucím obleku na míru a skláněl se nad talířem. Náš mladík se k němu směle přitočil a ujal se obsluhy. Předstíral francouzský akcent, nosil to a nosil tamto, motal se kolem a u kávy se rozhodl jednat. Při nalévání horké, černé tekutiny se mu jakoby nešťastnou náhodou zachvěla ruka a on vylil nápoj Spiegelovi rovnou do klína.
„Promiňte, jsem nešika. Moc se omlouvám. Víte, já ve skutečnosti nejsem číšník. Já jsem herec…“
Brunátný Spiegel vyskočil ze své židle, rychle utíral skvrny z kalhot a křičel:
„Vy! Vy, pane, nejste herec! Vy nejste ani číšník!“
Měl pravdu. Ještě téhož dne byl náš mladý přítel degradován na myče nádobí.



1. června 1989, Londýn

Kukátkem v oponě sledoval, jak se hlediště divadla Phoenix plní premiéry chtivými diváky. Řekl by, že jeho nervozita rostla minutu od minuty, kdyby to ještě vůbec bylo možné. Tu a tam zahlédl známou tvář, což s jeho střevy dělalo divy. Když prchal k oné místnosti, uvědomil si, že tam během posledních dní, kdy na divadle intenzivně zkoušeli, strávil většinu času. Jeho herečtí kolegové si toho nemohli nevšimnout. Na dveře toalety připevnili jeho jmenovku: „Zde úřaduje…“ Když si toho všiml, jen se pousmál. Herecké vtípky…
„Tréma. Nikdy se jí nezbavím,“ pomyslel si. A přitom už nebyl žádný elév. Stál na jevišti tolikrát… to už by nikdo nespočítal. Ani před kamerou už nebyl žádným nováčkem. Ale s kamerou to přeci jenom bylo trochu jiné. Měl možnost opravy. Na jevišti ne. Tam platilo, co řekl, co udělal, a vzít zpět se to nedalo. Věděl, že herecký svět je strašně malý. Zvěsti o neúspěších se šířily neuvěřitelnou rychlostí. Možná odtud se brala ta jeho neodbytná touha po dokonalosti. Byl schopen raději roli odříct, než ji zahrát nepřesvědčivě.
Zaznělo první zvonění, čas zvednout se a jít se připravit. Cestou do šatny ho napadlo, jestli bude jeho Shylock dokonalý.
Přísahal by, že po spuštění opony zavládlo v divadle několikavteřinové ticho. Pak se ozval bouřlivý potlesk. Shakespeare, Kupec benátský i Shylock slavili úspěch.



23. března 1998, Los Angeles

Usadil se v jedné z předních řad sálu Shrine Auditoria a pozoroval, jak se prostor kolem něho zalidňuje. Pokývnutím hlavy zdravil známé, někdy se zvedl, podal ruku, poplácal po rameni, prohodil pár slov. Slavnostní atmosféra gradovala.
Byl mezi pěti nominovanými na cenu za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Byla to jeho sedmá nominace, čtvrtá v této kategorii, ale poprvé byl nominován proti svému příteli Robertovi. Nedělal si velké naděje. Robert, Jack, Peter i ten mladičký Matt byli ve svých rolích skvělí. Ostatně, dvě sošky doma už měl. Víc než kov ho těšil pocit dobře odvedené práce. Že to zní jako klišé? No možná, ale je to pravda. Na každou svou roli dřel do úmoru, studoval charaktery postav, prostředí, dobu… Nejednou měl příležitost čerpat z vlastních zkušeností.
Svou první významnější filmovou roli získal jako třicetiletý. Hrál mladíka svedeného vdanou ženou. Vzpomněl si, jak sám kdysi coby student obdivoval „prvního teenagera“ Jamese Deana. Pak se sám stal ikonou pro několik generací mladých. On ten film nesnášel. Nesnášel natáčení. Po celou dobu si připadal jako outsider. Možná právě to přispělo k přirozenosti jeho postavy.
Své vlastní čerstvé zkušenosti s rozvodem promítl do postavy rozvedeného otce, který vede spor o syna. Když přebíral Oscara za tuto roli, svou řeč začal slovy: „Chci poděkovat rozvodu…“
Roky strávené v New Yorku, kdy se pokoušel prosadit jako herec a zároveň bral každou práci, která se naskytla, aby se uživil, mu přišly vhod, když pracoval na roli nezaměstnaného herce, který se pro práci v seriálu musí převlékat za ženu. Jakoby hrál sám sebe.
Jak mu tak ve vzpomínkách defilovaly postavy, jimž vdechl život, uvědomil si, že jen jednu jedinou bude považovat za „životní“. Před začátkem natáčením dlouhé měsíce navštěvoval výzkumná pracoviště a neuropsychiatrické kliniky na Západním i Východním pobřeží. Pozoroval desítky autistů, zkoumal jejich chování a reakce na podněty. Jeho Raymond Babbitt je tak přesvědčivý, až nezapomenutelný. A i kdyby v životě hrál ještě stovky rolí, s touhle bude už navždy neodmyslitelně spojován.
Světla v sále potemněla, na jeviště vyšel Billy Crystal a zahájil sedmdesátý ročník Academy Awards. Celý večer bude ve znamení Titanicu a sošku za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli si odnese Jack Nicholson.







Vyhlášení vítěze najdete zde: http://www.litweb.cz/news.php?readmore=73