"Že až odmaturuju a najdu si opravdovou práci, že si nebudu muset hned hledat byt a stěhovat se od vás?" upřel na mě prostřední svoje modré oči a mě to došlo. Je mu dvacet, chodí na brigádu a je vlastně dospělý. Tak brzo. Vždyť je to chvíle, co starší syn sbalil svoji slečnu, palné zbraně a knihy o sokolnictví a přesunul to všechno do pronájmu. Brzy bude mít svoji rodinu. Na jaře, když to dobře dopadne, nechceme to zakřiknout, budu babička. 
   A teď tenhle. Tolik událostí za jeden rok, či měsíc nebo je to jen týden? Zlomové okamžiky u nás nastávají každou chvíli. Malinko mě to vyděsilo. Tohle klidné dítě doma vždycky vyvažovalo občas vzteklého Kurku. Ani jsme si nevšimly, že u něj během dospívání vypuklo několik talentů, které pěstoval na střední umělecké škole a smysl pro humor, který rozvíjel nejvíc doma. 
   Kamenná tvář a pak suchý zásek. To na něm máme rádi všichni. A laskavé srdce, to přitahuje jeho kamarády a my doma pak máme možnost být u zrodu výstav jeho spolužáků, či kytarových koncertů v dětském pokojíčku. Víte, že když se sejde několik kytar najednou, že je to prostě paráda?
   "Neboj kluku, nikdo tě nestěhuje, copak bys dokázal někde přežít sám?"
   "Asi ještě ne, mamko, vždyť bych se sám ze sebe zbláznil!" a to je svatá pravda. Protože v zájmu zachování spravedlnosti, jako má někde přidáno, tak má taky někde ubráno. V jeho případě to musí být karma. Sedmnáctkrát v nemocnici, z toho jenom dva pobyty byly kvůli nemoci, zbytek jsou úrazy. Každé povlečení vždycky prokopne, každý zip vždycky zničí. Žádná jeho bunda, ani ta, co si koupil nedávno, nejde zapnout. Okamžitě ztratí všechny čepice, i ty značkové.
  "Připadal jsem si ráno jako lůzr, když jsem šel do školy. Jdu si, jdu a najednou koukám, že na chodníku leží čepice, co jsem včera ztratil, tak jsem se rozhlídl, jestli mě někdo nevidí, sebral jsem ji ze země a rychle strčil do kapsy. Že mi ji dáš vyprat?"
  Nikdy neví, kde co má. Ztrácí všechno a furt. Peníze, telefony, klíče od skříňky ve škole, či od motorky. Rukavice mu dávno nekupujeme, byly by to vyhozené peníze. Jeho psací stůl je nebezpečné, odporné místo, které někdy  páchne. Jeho šatní skříň vypadá, že zvrací a pro tu vyblinkanou hromadu nedávno poskládaného oblečení nejde zavřít.
  Nedávno bědoval:
   "Bylo mi divný, že furt něco hledám, i když se snažím dávat si na svý věci pozor, tak jsem si dělal testy a vyšlo mi, že mám adhd, asi se zabiju, vždyť já nemůžu fungovat sám."
   "Ale můžeš, však se s tím naučíš žít." směju se a vzpomínám, jak jako malý stál ve dveřích a říkal:
   "Mamko, pojď už spát, víš jak budem ráno vypadat?"
   Nebo, když jsem kdysi nejstaršímu srazila v pračce milovanou mikinu, a on na ni smutně koukal, skoro to vypadalo, že se rozpláče, a mladší brácha se ho snažil utěšit a tak mu řekl:
   "Takhle ti ji mamka vypere ještě jednou, a můžeš si ji pověsit na klíče."
Vybavila jsem si, jak nedávno moji chlapi pod vedením vzteklého Kurky stěhovali do naší pidikuchyně novou myčku a prostřední náhle pronesl:
   "Miluju, jak na mě táta přenáší svoji duševní ronováhu."
Když vloni usnul o hodině, šeptala jeho učitelka spolužákům:
   "Hlavně ho nevzbuďte, ať nezlobí."
Když se vrátil z tábora, kde dělal praktikanta, přivezl si od kámošů diplom za "Nepochopení hry kolíčky a stanovení priorit při balení kufru." 
   Možná ani nechci, aby už byl dospělý. Stojí tu, je ho do celých futer, a prosí:
   "Mamko, vyžehlila bys mi, prosím, triko?" peru se s tím tričkem, moc mi to nejde, nejsem taky žádný poklad do domácnosti, a žehlím jenom v sebeobraně.
   "Tady to máš, ale vypadá hůř, než když jsem ho začala žehlit, asi to už neumím."
Kriticky jukne na triko a povídá:
   "To je proto, mamko, že to málo trénuješ."

   Ještě nechci, aby se stěhoval, po jeho suchém humoru by se mi strašně stýskalo.