Když jsem J. poprvé viděla, ještě jsem chodila na vejšku.S kámoškou jsem šla na koncert nějaké kapely.Moc jsem si ho nevšímala, až po nějaké době jsem přišla na to, že jsme podobná krevní skupina.Pak jsem ho viděla na jaře. Chodili jsme v úterý všichni do jedné hospody na okraji města.Moc velkou tržbu jsme tam tedy nedělali , zato jsme se furt smáli každé blbosti..Jezdili jsme spolu, protože jsme bydleli kousek od sebe.Asi jsem mohla hned ze začátku vysílat správné signály a bylo by to jednoduché.Jenže mně to nějak nešlo, a tak jsem ustrnula v pozici kámošky.
Byla jsem do něj zamilovaná a nepouštělo mě to.Nic netušil.Jeli jsme všichni na festival blues, a pořád jsem doufala, že jeho sympatie nejsou jen o přátelství.Ve mně toho bylo tolik, co překáželo spontánnosti, že jsem byla jako omotaná pavučinami, jako zazděná uvnitř sebe, na povrchu člověk, který vypadal, že lidi neřeší, navenek v pohodě, v klidu, ale tam, kam nikdo neviděl, tam probíhala řežba..
A tak jsem to nějak vzdala, s Jitkou jsme se domlouvaly ještě na škole, že pojedeme za hranice, a tak jsme vyrazily jednoho dne na stopa..
To jsem uměla skvěle, odjet a nic neřešit. Pak jsem si našla práci, se školou jsem skončila.Rodiče to nerozdýchali a přestali se se mnou vídat.
O pouhé tři roky později bych dala cokoli za to, abych mohla v tom městě dělat jakoukoli práci a žila ten život, ale už nic nebylo jako dřív.
A navíc, nebyla jsem už sama, závisel na mně život někoho jiného a to není sranda nikdy.
Dnes můžu říct jen to, že jsem podvědomě do těch sraček měla asi namířeno už od dětství.