Poslední dobou mi můj přítel připadal příliš vážný, málomluvný a dokonce bych byl přísahal, že v jeho očích vidím smutek. Což o to. Můj přítel Sherlock Holmes býval takový velmi často. Jenže jeho tvář byla vážná vždy jen z důvodů chladné profesionality. Ovšem teď... Teď vidím na té tvrdé profesionální masce lidské znaky. A upřímně řečeno, tohle mě děsilo. Jako lékař bych z tohoto měl mít radost, ale jako společník geniálního detektiva jsem dobře věděl, že emoce, city, lítost a podobné lidské záležitosti jsou záhubou pro práci mého přítele. A tak jsem se osmělil, nalil do pohárku trochu brandy a přímo Holmese oslovil:

„Milý příteli, nechci se vás dotknout, ale připadáte mi během posledních pár dnů poněkud jiný. Vaše energie, vaše neuvěřitelné soustředění jakožto i pronikavý intelekt, jsou jakoby zamlžené. Zkrátka nejste v obvyklé formě a upřímně řečeno i vaše úspěchy jsou cítit minulostí. O čemž svědčí poslední případ, který by se dal, promiňte mi tu troufalost, nazvat fiaskem."

„Milý Watsone, život, který do mě dýchnul pan A.C.Doyle se stává nesnesitelným. Neumíte si představit jak těžké je vyrovnat se s absencí citů. Léta jsem naléhal na spisovatele, aby mě vybavil i lidskou stránkou, abych mohl plakat s obětí, či se s ní smát, když vše dopadlo dobře. Jenže pan Doyle byl neoblomný. Pil si své whisky v pánském klubu a nechal se obdivovat za to, jak geniálně mě vede od případu k případu. A aby alespoň trochu ulevil svému svědomí, nechal mě hrát na housle a experimentovat s kokainem. Jenže, milý příteli, dnes vidím, že můj otec a stvořitel mi tímto danajským darem jen ublížil. Ovšem největší muka mi způsobil, když mi zakázal jakýkoli vztah se ženou. Denně jsem ve snu navštěvoval A.C.Doyla a naléhal na něj, aby se prokrista smiloval a nechal mě vstoupit do vztahu se ženou. Marnost nad marnost. Vám pane Watsone dokonce přidělil manželku. Mne nechal citově strádat."

Něčeho takového bych se u svého přítele nenadál. Byl to doslova šok. Sherlock Holmes, nekompromisní hledač důkazů, který se neštítil dokonce hanebně přislíbit sňatek jedné služce, jen aby mu prozradila podrobnosti, který opovrhoval vším, co jen vzdáleně připomínalo lásku, tak tentýž „studený čumák" naříká nad citovou samotou. Dobré nebe...

Ale bylo mi Holmese líto a v jeho trápení jsem mu rozuměl. Naše kariéra byla beztak už u konce, neboť se proslýchalo, že A.C.Doyle ztratil trpělivost a prý v nejbližší době nechá Holmese společně se svým největším sokem dr.Moriartym, utopit v chladné řece švýcarských alp. A tak jsem chtěl dál naslouchat poněkud útrpným slovům svého přítele:

„Poslyšte Holmesi, a odkdy se datují vaše, no ...no dejme tomu ty melancholické nálady?"

„Inu, Watsone sám si jistě dobře vzpomínáte na ten případ paní Daltonové, jež byla obětí krutých hříček a bolestivého týrání svého manžela. Ujal jsem se toho případu nic zlého netuše, když tu najednou jsem v srdci ucítil něco, co pan Doyle zřejmě jen z rozmaru, či v opilosti u mě dopustil. Ta žena, milý Watsone, byla velmi krásná a přitažlivá. Napřed jsme mezi sebou jen korespondovali. Ale i v psaných slovech jsem ucítil zvláštní kouzlo oné paní Daltonové. Mezitím se zřejmě A.C.Doyle vyspal z alkoholového opojení a celý případ roztrhal a hodil do kamen. Jenže Watsone! Můj spisovatel, kterému vlastně vděčím za život, celou tu záležitost podcenil. Nemohl nikterak ovlivnit to, co mi z tohoto případu zbylo. Něco se stalo, něco s čím nikdo nepočítal. Doyle zuřil, přepisoval, posílal mě na ty nejneuvěřitelnější případy, ale jak jste sám ráčil povědět, vše skončilo fiaskem. Melancholie napadla moji duši jako mor. Na nic jsem se nesoustředil, všechno odbýval. V hlavě a v srdci jsem měl jen paní Daltonovou. Zoufalý Doyle nemohl nic dělat a tak se opíjel čím dál víc a já jsem jednoho dne paní Daltonovou navštívil. Neumíte si Watsone představit krásnější ženu. Její půvab mě dokonale odzbrojil a já najednou zapomněl všechny ty mé slavné dedukční metody. A když přišly na řadu i doteky, roztával jsem jak z jara Temže. Watsone! Kdybyste viděl ten její úsměv, upřímné oči, slyšel její hlas, její vyřčená slova, stejně jako ta nevyřčená, byl by jste v úžasu oněměl. A takové krásné chvíle, takové souznění duší, to vše mi Doyle dlouhá léta odepíral, jen proto, aby sám těžil z neohroženého londýnského hrdiny. Když jsem po těch nádherných chvílích už musel odjet, v duchu jsem proklínal Artura Doyla. Nenáviděl jsem ho za to, jak krutě mně vlastní. Za to, že sám mi nikdy do duše nevložil něco tak krásného a že naopak dělal všechno pro to, abych se nedejbože sám o něčem nedozvěděl."

Inu, byl jsem ohromen. Takové zpovědi bych se u Holmese nikdy nenadál. Měl jsem nutkavý pocit, že musím stůj co stůj svému příteli pomoci. Až se nakonec v mé hlavě zrodil plán. A.C.Doyle už měl Holmese doslova plné zuby, neboť jeho rebelie se už nedala zvládnout a tak Holmese nasadil na poslední případ. V závěrečné scéně se Holmes s Moriartym zřítí ze skal A oba tonou v řece...

Sir Artur Conan Doyle odložil tužku a otevřel s úlevou láhev whisky. Pan Holmes si odvádí paní Daltonovou do horské chaty, kde spolu tráví šťastné chvíle. A já? Ještě než jsem dopadl do mrazivé řeky místo svého přítele, hřál mě pocit, že i já dokážu být hrdinou a že i já jsem dokázal vzdorovat nekompromisnímu peru spisovatele.