A břečťany pláčou po cihlovém plotě,
provazci deště šplhá chlad,
na hmatníku oken tiskne barré,
světlíky láká do mokřad.

A znovu je slyšet víc než vidět,
v podhledech motýli sevřeli se v hněď,
studna až na kost zmrzlá manekýna,
chodníkům odkapává výpověď

o tom,

jak hrozivě smutno je, když láska přebývá,
jak její vytrvalost dokáže být děsivá.