Po samotě kreslí rýhu nuda,
chvíli obarvená v šálku s čajem,
chvíli smutná, že šel oheň krajem.
Tichá bolest od popele rudá.

Po slavnosti zbývá sklenka lichá.

Všechny druhé vzaly za své střepem,
všechny první poztrácené klepem.

Ale ta, co zbyla, zbyla tichá.

Po radosti maluje si Vesna,
kvete, kvete, jak by dech si brala,
jak by zatajila, že bezmála
ztratila se, broušená v skle ze sna.

Povídám, povídám si pohádku,
povídám pozpátku rozpohádku.