Procházet tropickými sezonními lesy v období sucha může vzdáleně připomínat naši českou zimu – většina listí je ze stromů opadaná. Jsou tu však dva důležité rozdíly: zaprvé, druhy dřevin jsou od těch našich zcela odlišné a zadruhé – teploty šplhají přes hranici 30 ˚C. V Nikaragui zrovna období sucha nedávno nastalo, i přesto však některé druhy rostlin okolo nás kvetou. Jedním z nich je mohutná Tabebuia ochracea neochrysantha, zde známá pod místním názvem Corteza amarilla se svými krásně žlutými květy, jež na ní visí jako nějaké zářivé trubky.
Cíl naší dnešní procházky je dojít k vodopádu a trochu se u něj v tom parnu osvěžit. Cesta trvá o něco déle, než by trvala „běžným turistům,“ protože jako studenty tropického lesnictví Mendelovy univerzity nás pochopitelně fascinuje každý nový druh stromu, keře či květiny, jejž potkáváme. Nemluvě o zástupcích tropické zvířeny. Nad hlavami nám poletují zelení papoušci rodu Aratinga, jeden z asi 17 poddruhů krásné modrobílé americké sojky chocholaté (Cyanocitta cristata), jejíž hlavu zdobí tmavá chocholka, či všudypřítomní kondoři.
Další zajímavostí – tentokrát opět z říše rostlin - je pryšec. Ty u nás sice rostou poměrně běžně, avšak rozdíly jsou patrné: naše pryšce jsou pouze bylinného charakteru, zatímco tady rostou ve formě stromů. Stejně jako naše pryšce produkují bílý latex, takže stačí zlehka naříznout kůru a z rány ihned začíná vytékat tekutina napohled podobná mléku (na rozdíl od něj však jedovatá).
Zrovna procházíme lesem okolo potoka, když vzduch prořízne zvuk, který jsme tu již dříve slyšeli, akorát z dálky. Zní to skoro jako řev King Konga. Všichni obracíme oči vzhůru do korun stromů, odkud řev vychází. Opice. Nejsou to sice obří gorily, ale ani žádné malé opičky. Ve větvích jich sedí okolo deseti. Některé sedí, jiné lezou korunami nebo olamují a pojídají zelené konečky mladých větviček. Jak jsme později zjistili, jsou to vřešťani pláštíkoví (Alouatta palliata), dorůstající délky 70 cm. Údajně nejhlasitější savci světa – a vůbec bych se tomu nedivil. Slýcháme je po večerech, nad ránem i přes den při práci na plantáži. Zde jsou známí pod jménem Mono Congo. Dlouho je pozorujeme, stejně jako oni nás. Občas je někdo ze skupiny podráždí napodobováním jejich řevu. Vřešťani odpovídají. Zarážející je nadměrná velikost jejich šourku, pohupujícího se v rytmu chůze. Vždyť se jim to musí zamotávat do větví!
Poté, co se patřičně vynadíváme a vynafotíme, pokračujeme dál podél potoka. Další zastávka přichází zanedlouho. U cesty totiž stojí obrovský strom, u kterého se samozřejmě musíme všichni vyfotit. Za chvíli konečně slyšíme hukot padající vody. Vodopád. Abychom k němu došli, musíme nejdřív po kamenech přeskákat přes potok. Ve stínu stromů aspoň není takové horko, jako když jsme pochodovali na přímém odpoledním slunci. Postupně se nám odkrývá kýžený výhled. Stromy se rozestoupí a před námi se objevuje volná plocha. Na jejím konci majestátně stojí skála a seshora se spouští za silného hučení provazy vody. Nejdřív vše fotíme, pak jdeme do plavek a
hurá do vody. V tom vedru to přišlo tak akorát včas. Na chvíli se z nás opět stávají malé děti, šplícháme po sobě vodu z potoka, hlasitě se smějeme (což děláme rádi a často) a všechno je tak, jak má být. Stoupáme si pod proud padající vody a necháváme ji nás masírovat. Slast. Na mírně bolavá záda je to přesně to, co člověk potřebuje. Po hodné chvíli vodních hrátek ti zvědavější z nás šmejdí po okolí a koukají, co kde roste nebo běhá. Všechno ovšem neurčíme, na to je toho příliš moc.
Nezbývá nám než se osušit, posilnit na zpáteční cestu a vyrazit. Neradi bychom se vraceli za tmy, kdy začínají být pořádně aktivní nejrůznější hadi a štíři. To by bylo nemilé setkání. Dnešní odpolední procházka se každopádně povedla.
Jedním