Času pruh zas utkán bez osnovy
v  polibku stesk co přál něze prim,
ten pečeť na poslední vtisknul rým
v jinotaje svázanými slovy
jak gestem zvládne holohlavý mim
 
a odpověď snad znají sonety 
Tak kroky děje vydaly se v chvat
pro chvíli zde a její majestát,
pro šťastné číslo lásky rulety
Však padnul rým, do ledu zakletý
 
mnohým pak jeví se co pouhý tlach,
vzlyk dekadence v propršeném máji,
i Homérově slušel by však báji
kdy vášně bubny znějí na poplach
Ten pravdy rým: „mé rty už neroztají…“
**