Babička byla pozoruhodná a svérázná žena. Prožila dvě světové války, vychovala dvě dcery a celý život se starala o dům, pole, zvířata a vše, co patřilo k malému vesnickému hospodářství, které zdědila po rodičích. Nikdy nestudovala, ale život ji omlel a otloukl k úžasné člověčí moudrosti. Byla věřící, ale do kostela nechodila. Četla pasionály, zakazovala mi brát jméno Páně nadarmo a když sněžilo, říkala, že si andělé češou křídla.
     Když zemřela, zbylo v mém životě obrovské prázdno. Až časem jsem se naučila žít, jakoby tu stále byla. Když jsem stála na křižovatce, vždycky za mnou přišla a radila, kterou cestou se dát. A já ji někdy poslechla a někdy ne. Byla se mnou, když jsem dostudovala, byla na mé svatbě a byla i u toho, když se narodily obě mé děti. Když jsem se rozváděla, nesouhlasila. Jak by také mohla? Považovala manželství za svátost a nevěděla, že můj muž je despotický tyran a bije mě i děti. Zkrátka, když jsem nevěděla jak dál, nechala jsem si o babičce zdát a můj mozek vždycky vyštrachal nějakou zasutou vzpomínku a aplikoval ji na danou situaci.
     Loni mi jedna velká a bohatá společnost nabídla dobrou práci daleko od rodného města. K té práci byl byt, školy pro děti a slušný plat. Dlouho jsem neváhala. Prodala jsem dům, nábytek a všechno, co jsem mohla snadno a bez výčitek nahradit. Sbalila jsem všechny naše osobní věci, knihy a cennosti, naskládala je do auta a rozhodla se udělat tlustou čáru za minulostí.
     V noci před odjezdem se mi opět zdálo o babičce. Seděly jsme v její kuchyni, před sebou půllitrové kafáče s bílým kafem, a lžičkami jsme lovily v kafi nalámaný chléb. Babička se oknem dívala ke kopcům na obzoru a najednou promluvila:
     „Víš, děvenko, někdy není ani tak důležité, co uděláš, ale kdy to uděláš.“
     „Ale babi, já už se rozhodla. Změna prospěje nám všem.“
     „Dost možná. To ukáže čas. Jen se mi zdá, že zítřek není ten pravý den.“ Jakoby mi zas bylo sedmnáct. Otočila jsem oči v sloup, pokrčila jsem nos a odfrkla. Copak den nebo dva mohou hrát roli při tak velkém rozhodnutí?
     Ráno jsem se probudila do překrásného květnového dne. Oblékla jsem dcerky a po snídani jsme vyrazily. Než jsme dojely na dálnici, obloha na obzoru se zatáhla a mrak před námi dával tušit, že přijde malá jarní bouřka.
     Najednou, z ničeho nic, přistála na předním skle mého auta obrovská sněhová vločka. Roztála dřív, než mi došlo, že tam byla. Vzápětí ale spadla další a pak zas a znovu. A najednou chumelilo tak hustě, že jsem z cisterny, jedoucí před námi, viděla sotva obrysy. Děti se na zadním sedadle začaly dohadovat, co se děje. Už už jsem se chtěla otočit a říct, že to si jen andělé češou křídla, když mi to došlo. Odbočila jsem na prvním výjezdu z dálnice a sjela jsem na okresku mezi poli. Tam jsem zastavila, vypnula motor a s rukama na volantu čekala, co přijde.
     Přestalo sněžit. Obloha byla úplně vymetená a sluníčko rychle vysoušelo kapky na kapotě auta. A pak se to stalo. Ze směru, kterým jsme původně jely, se ozvala rána. Pak další a další. Skřípal plech, pak jsme uslyšely výbuch a k nebi vyšlehly plameny. Ještě dlouho po té, co na místo dojely hasičské vozy, záchranka a policie, stoupal vzhůru černý kouř.
     Večer, když jsem uložila děti ke spánku, zapnula jsem televizor. Zpravodaj informoval o tragické nehodě, při které dnes na dálnici zahynulo deset lidí. Cisterně vezoucí naftu praskla pneumatika, vůz se stal neovladatelným a převrhl se na bok. Lidé v autech za ním neměli žádnou šanci. Zemřeli v plamenech hořících trosek.
     O květnové sněhové přeháňce, která tomu všemu předcházela, nepadlo ani slovo. Snad ani nebyla.