I. 

po zádech mi běhá mráz 
můžu ti vyjmenovat všechno co vím o vesmíru 
a říkat ti věci které se mi staly 
ale není to potřebné a kvůli nedostatku času 
si připadám jako v mlýnku na maso 
kdy se zase otevírají staré rány 
a sám sebe hážu do propasti 
kterou jsem si předtím vykopal 

ztrácím půdu pod nohama řežu si pod sebou větev 

nedostanu se ze sebe 
už zase se v tom topím a jsem tam kde bývám obvykle 
šedý a bezpotřebný pro sebe utopený ve vlastní snaze být normální 

někdy se snažím předstírat že už mě nic nebolí 
pohybuju se světem jako buldozer a líbám kytkám okvětní lístky 
protože se před sebou neschovám 

a ty kytky 
v tom vidí 
znásilnění 
a bídu 

a tak 
právě svačím na zahradě chleba se šunkou 
kolem těch včel 
kdyby tak všichni věděli 
kolik vosích hnízd mám v hlavě 
kolik místa v hlavě je už v rozkladu 




dotkl jsem se elektrického vedení 
a dal si 
bandáž 
na místo kde míval jsem 
ty víš co 

tam není místo pro těch pár zabedněných oken 
a prostoru mezi stěnami 
různě po pokoji rozházené útržky z novin 
starých 
novějších 
příštích 
těch zítřejších 
baví mě to baví mě hledat v nich to co v sobě vidět nemůžu 


lidi mají důvod, proč se t vyhýbat. ale to neznamená, že ten důvod jsi ty a tvůj život. 
jsou jen zaujatí nebo ovlivnění něčím, co se tě ani netýká. každý má své důvody. 
každý se na svět dívá svýma vlastníma očima a vidí hlavně to, co už předtím viděl. 
co chce vidět. co vidět potřebuje. možná že svět obecně je jenom malá barevná projekce v hlavách každého 
z nás 
já to tak cítím 
vázat se k něčemu bolí 
předstírat že je už všechno v pořádku bolí 
stydět se za sebe tolik nebolí 
ale je to svazující 







II. 

ve vozíku je umučený pes 
na cestě u potoku je pes kterého jsme přejeli 
pes spí na místě kam se už nedostanu 
kam už nesmím a on tam leží spí a aleluja 
nějak to pokaždé dopadlo 
nějak to dopadne