Rozpité trysky světel hází
po očku po střízlivém nočním dim,
kde sucho v krku sucho na jazyku doprovází,
a nezbyl čas na elegantní rým.

A nadto je řečí plné nebe,
opojné hlasy ucouraných nástupišť,
v kostýmech komet okna v letu pruhy zeber,
vězni svých dlouhých vteřin, hlasu tříšť.

Být jednou voliérou okřídlených slov
uprostřed slohů bez osnov
a každý Tvůj návrat žít.

Kolik jen mohou mlčet o smutku
blyštivé flitry v živůtku
plzeňského nádraží.