V koruně stromu je výš než víš,
pod kořeny stovky metrů
a pak znovu od asfaltu k metru,
pro ponory vzhůru ke dnu
papírové aero by mělo pré,
v kabince U Závrati
chci vyzkoušet si neoprén,
ovocný.


Ó Jabloni.


Ó Jabloni s rachitických kmínkem,
tobě nepředstírám, že jsem se neztratila
mezi kovadlinou, kladívkem a třmínkem,
že v makovém zrnku tepe velkoměsto
a všude kolem hraješ prim,
směješ se exotickým randěním,
citrónům na mimoúrovňových křižovatkách,
tesaříkům na zebrách
a rozjívené rtuti na chodnících.


Nakonec
na konec
ťuk, cink.


V moři se stmívalo.
Pyžamo na háčku.
Zívalo.


Štíhlá choť. Sirku má v hledáčku.
Stíhá loď.


A ty?


Prohlížíš si, jak mizí smetlá světla,
jak mizíš pod odklimbanou září kmetů,
zelená střecho v jabloňovém květu
mezi všemi, znám tě jednu,
tvůj list je první z rána orosen,
v kavárně Nad Závratí
na betonovém podnose
troubíš ponocným.