Ten první – kosí -  budíček jsme zaspali. Probral nás až vřískot, připomínající vraždění neviňátek.
Rychle jsem vykoukla z okna, ale ulice byla prázdná, jen napěchované plastové pytle spořádaně čekaly na příjezd popelářů.
Žádní mrtví lidé na chodníku ani havarovaná auta na silnici jako tenkrát, když tudy kráčel Abadon, Velký požírač, a bral život všemu, nač padl jeho stín.
Ano, i ulice Howard Gardens si zahrála v jedné z epizod seriálu Torchwood. A hotel Mercur, nacházející se hned za rohem, byl zase místem, kde tým pod vedením kapitána Jacka Harknesse naháněl krvežíznivé nosatce. Jo, kdyby tak hosté, klidně podřimující ve svých postelích, věděli…
Dnešní skřeky vyluzovali naštěstí jen racci, kterých tu je víc než holubů. Nebo možná stejně, zato o sobě dávají mnohem hlučněji vědět.

Cardiff je totiž přístavní město, rozložené kolem stejnojmenného zálivu, takže ti rackové jsou tu správně. Pokud zde ale očekáváte taky typické přímořské klima, vzduch, jenž chutná po soli a je cítit po chaluhách, čekáte marně.  Řeky Taff a Ely, které právě tady končí svou pouť, způsobují, že voda v zátoce je brakická, a mořská hladina s drobnými vlnkami připomíná spíš poklidné jezero.
Přístav samotný zažil svou zlatou éru v 19. století, kdy odsud vyplouvaly do celého světa lodě plné uhlí, vytěženého v nesčetných dolech jižního Walesu.
Říká se, že vlaky s uhlím sem přijížděly každých pár minut a na trati mívaly dokonce přednost před vlaky osobními. Roční export se počítal v milionech tun, a tak není divu, že město prosperovalo a rostlo.
V té době zde bylo postaveno mnoho honosných viktoriánských budov, které se zachovaly dodnes a - podobně  jako v Londýně – se bez ostychu se prolínají s budovami ryze moderními. Českého památkáře by možná ranila mrtvice, ale já shledávám ten mišmaš kupodivu malebným.
Pokles zájmu o černé zlato v polovině dvacátého století znamenal úpadek doků a prosperity s nimi spojené.
V roce 1955 se Cardiff stal hlavním městem Walesu a začal měnit svou image z průmyslového města na obchodní a správní centrum. Dlužno říci, že úspěšně.
A právě tam dolů, k dokům, kde kdysi rachotily vagony a houkaly lodě, máme dneska namířeno.
Nachází se tu nejen filmová studia BBC, ale hlavně jedna budova netypického tvaru i barvy. Nazývá se  Doctor Who Experience, a vším, co v ní najdete, vzdává hold kultovnímu seriálu.

Takže, šup na snídani, ať můžeme vyrazit!

Ostatní obyvatelé hostelu asi ještě spali, neboť v kuchyňce nebyla ani noha. Kvitovala jsem to s povděkem. Po ránu (a před hrnkem pořádného kafe) většinou nebývám schopná smysluplně konverzovat ani česky, natož v jazyce Shakespearově.
Snídaňové ingredience odpovídaly ceně ubytování, takže jsem namazala bílý toustový chleba arašídovou pomazánkou a do mentálního úkolníčku si poznamenala: koupit na zítra něco poživatelného. Káva ale byla silná a dobrá, a my mohli vyjít do ranního města už plně při vědomí.

Lidé v Cardiffu jsou velmi přátelští a ochotní pomoci.
 To jsme ostatně poznali už včera v noci, kdy jsme se ptali na cestu mladičké Francouzky, studující, jak vyšlo při krátké debatě najevo, na zdejší universitě. Bohužel asi ne dlouho, neboť místo k hotelu Mercur (takto našemu navigačním bodu) nás poslala na úplně opačnou stranu, Učinila to však s takovým šarmem a srdečným úsměvem, že jsme rádi poslechli, a zastavili se teprve, když bylo nad slunce jasné, že ta vysoká budova před námi se jmenuje úplně jinak.
Teď to byl pro změnu chlapík černé pleti, který, vida, jak zíráme při čekání na přechodu do mapky,
 se k nám vrhnul s radostným „Hello!“
Když slyšel “The Doctor Who Experience“, pokýval vědoucně hlavou, hodil rukou tak nějak neurčitě před sebe a poněkud kvapně se rozloučil.
No, trefili jsme i tak. Za denního světla se v Cardiffu prostě nemůžete ztratit.

         

Při půl hodiny trvající cestě jsme si dopřáli jednu krátkou zastávku, skoro před cílem, na náměstí Roalda Dahla.
Je to jedna z nejfotografovanějších částí města -  oválný prostor, obklopený řadou moderních sloupovitých svítilen, kam z jedné strany shlíží monumentální Millenium Centre, naproti němuž tiše a neúnavně šumí známá Water Tower neboli Vodní věž.
Takhle brzy tu ještě nebylo narváno turisty, a tak jsem se mohla bez vyrušení kochat pohledem na místo, kam jsem i já ve své povídce přivedla Doktora se Sárou, nasávala jeho atmosféru a srovnávala představu se skutečností.
Byl to zvláštní pocit.
Jako dejà vu. Jako přijít domů.

Jen se mi nepodařilo přesně identifikovat onen pověstný kámen v obrubníku, pokrytý filtrem vnímání.
Kámen, na který když se postavíte, zůstanete nepovšimnuti. Lidé vás sice vidí, ale jen jako cosi nepodstatného v koutku oka, co nelze vědomě zaregistrovat.
A když máte opravdu velké štěstí, kámen zničehonic začne klesat a zastaví se až hluboko dole, v prostoře plné počítačů, sofistikovaných vědeckých přístrojů a mimozemských artefaktů.
V centrále Torchwoodu.

Stála bych tu klidně i hodinu, jenže to hlavní nás teprve čekalo.
Nejen Red Bull dává křídla, ale taky netrpělivost. Dorazili jsme hodnou chvíli před otevřením.
A tak, zatímco se před vchodem formuje skupinka zážitků chtivých návštěvníků a vlahý vítr přináší první dešťové kapky, mám pro vás, kteří jste seriál nesledovali, pár základních informací.

Doctor Who vysílá BBC od roku 1963 až do současnosti - s přestávkou mezi lety 1989-2005.
Původně to byl seriál rodinný, edukačně zacílený především na děti.
Doktor, mimozemšťan z rasy Pánů času a planety Gallifrey, cestuje v modré policejní budce (zvané TARDIS a zevnitř větší) prostorem i časem.
Epizody, odehrávající se v minulosti, měly nenásilně malé diváky poučovat o historii, kdežto díly z budoucnosti je seznamovaly s technickým a vědeckým pokrokem. Good idea.

Logicky se tedy prvními pozemskými společníky Pána času (dodejme, že ne úplně dobrovolně) stali učitelé -  Ian a Barbara.
Oba se zajímali o Doktorovu vnučku Susan, která tu na Zemi chodila do školy. Vymykala se totiž představě běžné studentky, když občas hovořila s udivující jistotou o různých věcech z minulosti i budoucnosti, neboť obojí spolu s Doktorem osobně navštívila. Zvědavost oba kantory dovedla až k modré budce a následně do míst a dob, které si předtím nedovedli představit ani ve snu.
Můj bezmezný obdiv patří zejména Barbaře, která ta strastiplná dobrodružství absolvovala jako skutečná dáma – v sukni, lodičkách s jehlovými podpatky a se vždy perfektně natupírovaným účesem.
Jak běžel čas a seriál, společníci se měnili, přicházeli a odcházeli, někteří (naštěstí zanedbatelné procento) dokonce doplatili na cestování s Pánem času vlastním životem.

Postavu Doktora hrál první čtyři roky William Hartnell. Problém nastal ve chvíli, kdy kvůli zhoršujícímu se zdraví musel svou roli opustit. Avšak Show must go on – a zvlášť tak úspěšná, takže bylo třeba divákům nějak podsunout jiného herce, aniž by to vyvolalo vlnu nevole.
A tehdy se zrodila regenerace.
Je-li Doktor smrtelně zraněn či nemocen, může zubatou ošálit – všechny buňky jeho těla se kompletně přepíší a máme tu rázem nového muže s novou tváří a většinou i novými vlastnostmi. Pořád je to Doktor, jen s jiným pořadovým číslem. Geniální tah, který umožňuje natáčet dál a dál (dokud budou mít diváci zájem a produkce peníze).

Klasických sci-fi prvků (když pomineme mimozemský původ hlavního hrdiny a jeho stroj času) seriál zpočátku moc neobsahoval.
Odehrával se ve studiu, jež, s výjimkou řídicí konzole TARDIS, vypadalo spíš jako scéna ochotnického divadla.  Tak to alespoň může dnes připadat nám, zhýčkaným grandiózními rozpočty na natáčení a digitální trikovou technologií.
Postupně se seriál stal akčnějším a dobrodružnějším, stále častěji opouštěl prostory televizního studia a točil se v exteriéru.
Přibylo v něm mimozemšťanů (kteří obvykle měli s naší modrou matičkou ty nejhorší úmysly), a tedy i nutnosti vytvářet masky oněch monster.
Při zpětném pohledu některé z nich vypadají naivně až legračně, ale dnešní mistři maskéři už dokážou vyrobit opravdu děsuplné a realisticky vyhlížející modely.
Termín „maskéři“ není asi to úplně nejpřesnější, protože v DW nejde jen o pár šminek a paruku, ale o celé části trupu dovedně spojené s lidským tělem. Zejména hlavy s dokonalou mimikou bývají skutečné majstrštyky. Však také herci, jejichž skutečné tváře málokdo zná, procházejí při přeměně v monstra opravdovým, často i několik hodin trvající martyriem.
S postupujícím časem se sice „rodina“ mimozemských účastníků téhle show rozrostla, ale je sympatické, že ti zvlášť oblíbení – jako třeba Dalekové, Cybermani, Sontarané - se v nepravidelných intervalech do seriálu stále vracejí. A na nich je vývoj masek dobře patrný.

Ale dost už suché teorie, dveře se právě otevřely…

V předsálí se nachází spousta rekvizit a kostýmů, které stráží poněkud netypicky zachmuřený Jedenáctý Doktor v životní velikosti.
Na obdivování ale není čas, protože trhači lístků nás už směrují do malé temné místnosti, kde si nás má vyzvednout průvodce.
Začíná se totiž interaktivní zážitkovou částí a je třeba, aby všichni byli pod dohledem a v péči někoho povolaného. Jelikož nás čekají monstra a dramatické scény, stojí na vstupenkách dokonce varování, že menší děti mohou být vystrašeny.
Jediné dítě v naší skupince reprezentuje natěšený osmiletý kluk, který netrpělivě poblikává sonickým šroubovákem, provádí s ním všelijaké kejkle, a nevypadá, že by se dal vyděsit nějakým Dalekem. Možná tak celou armádou Daleků, ale ani to není jisté.
Kromě něj tu jsou dva manželské páry ve věku přes šedesát let (ti nejspíš vyrůstali na klasických sériích DW a zůstali seriálu věrni) pak já s manželem a nakonec několik mladých lidí mezi dvaceti a pětatřiceti.
Copak by z toho věkového složení asi vyčetl sociolog?

Během čekání sledujeme promítání stručné historie planety Gallifrey i Pánů času, a tak si skoro nevšimneme, když se mezi nás vmísí mladík v typickém timelordském oděvu.
Je to Keeper, strážce Matrixu, který bude prostředníkem mezi námi, teď oficiálními společníky, a současným Dvanáctým Doktorem, který si žádá naší asistence a pomoci. Na krk si zavěšujeme velké svítící krystaly a následujeme průvodce do samotného srdce TARDIS.

Na monitoru nad našimi hlavami se znenadání objevuje Dvanáctý.
Zdá se, že se nachází hodný kus od nás, v kontrolní místnosti - a v pořádném průšvihu.
Pobíhá kolem konzole, vraští svoje pověstné obočí a prudce gestikuluje. O co asi jde? Záchranu nějaké planety, možná Země? Či snad celého vesmíru? Anebo dokonce  samotného Doktora? V tom tempu se prostě nechytám, zato asi Keeper ví, oč jde, a vzrušeně se s ním dohaduje.
Vtom obrazovka zhasne, Doktor zmizí a všude se rozhostí tma, v níž jako rudé světlušky září naše krystaly. Podlaha pod nohama se chvěje a naklání a typický zvuk odlétající TARDIS dává tušit, že nás právě bere na cestu prostorem a časem.
Netrvá to dlouho.
Náhlé ticho a zelená barva krystalů signalizují, že jsme přistáli.
Co nás asi čeká, až vyjdeme ven dveřmi s nápisem POLICE PUBLIC CALL BOX?