Těšila jsem se, jako vždy, na cestu za historií, kdy přede mnou přímo ožívají postavy, které znám z historických románů, legend a kronik. Žádný rok, když jsem byla členkou Genealogicko heradické společnosti, jsem nevynechala víkendový zájezd na místa, kam obvykle nesměřují zájezdy cestovních kanceláří a jsou i stranou zájmu veřejnosti. Staré tvrze, dávno sloužící zcela jiným účelům, nebo se zvolna rozpadávající uprostřed jinak kvetoucí obce, zříceniny majestátných hradů, kde sotva kámen zůstal na kameni a jen v díle Augustina Sedláčka dožívá odlesk zašlé jejich hrdosti.
 
Tentokrát byl naším cílem zámek a hospitál Kuks.
Netradičně jsme zahájili zastávkou, ve Staré Boleslavi. Prošli jsme nevelký areál s kostely svatého Klimenta a svatého Václava, prohlédli jsme si jejich podzemí a podivili se nevysvětleným anomáliím architektury se zabudováním původního kostela svatého Kosmy a Damiána do mladšího kostela svatého Václava. Jen letmo si připomněli události, které snad se odehrály před více než tisíci lety právě zde.
 
A šli jsme na oběd.
Tedy ostatní šli. Já jsem ještě zůstala na místě, které mě poutalo více než historickými důsledky vraždy knížete Václava, svým spirituálním nábojem.
Byla jsem zde sama, jen nějaká žena v šátku s hráběmi shrnovala pokosenou trávu, rostoucí na místech dávno zašlých hrobů. Pod vlivem rozporuplných zpráv legendistů, včetně tajemného Kristiána, jsem se dívala směrem k místu, kde mohla být kdysi brána již neexistujícího kostela svatého Kosmy a Damiána, kde se to stalo.
 
„Také jsi to tam viděla?“ ozval se za mnou tichý hlas.
Skutečně jsem se lekla. Za mnou stál starý muž s dlouhými, šedivými vlasy a divokým plnovousem. V té chvíli překvapení jsem nevěděla, zda něco říct nebo rychle odejít, a tak jsem jen mlčky přikývla.
„Ano, tam to bylo,“ pokračoval klidně, „právě tam Hněvsa probodl knížete.“

"Myslela jsem, že to byl Boleslav," oponovala jsem nesměle.
Usmál se a zakroutil hlavou.
„Boleslav by se nikdy Václavovi v přímém boji nepostavil. Kníže nebyl slaboch, byl zbožný, mírumilovný, to ano, ale byl silný a udatný. Také, když jej Tuža a ti druzí dva napadli, statečně se bránil. A byl by se ubránil, vždyť od paláce jeho věrný druh Podiven již běžel na pomoc. Tu však Hněvsa, který velel té vražedné smečce, přiskočil a probodl Václavovi bok.“
"Hrozný čin," řekla jsem.
„Ano, hrozný a přišel za něj také hrozný trest,“ dodal stařec. „Víš, jak vypadá peklo?“ položil mi něco jako filozofickou otázku. Na mé bezradné mlčení odpověděl sám: „Má mnoho tváří a ta nejhorší je nesmrtelnost.“
Otočil se k odchodu. Po třech, čtyřech krocích se zastavil, obrátil se a ukázal na mě rukou: „Modli se, dokud je čas.“
Až teď jsem postřehla, že na ruce krvácí.
 
Odcházel tichým krokem, prošel pod opěrným obloukem mezi kostely a zmizel mi

z očí. Žena s hráběmi mezi tím došla až ke mně. Snad že jsem vypadala vyděšeně, nebo bezradně, považovala za vhodné prohodit účastné slovo.
„Taky vás otravoval,“ zeptala se zcela zbytečně, „to je místní blázen, starej Hněvsa, vede divný řeči, ale kuřeti by neublížil.“
 
Zájezd pokračoval.
Procházeli jsme areálem zámku Kuks. Špitál, kostel Nejsvětější trojice s vynikajícími obrazy, připisovanými Petru Brandlovi, barokní lékárna. Ale já jsem stále myslela na toho starce a jeho zakrvácenou ruku.
A z galerie barokních soch Matyáše Bernarda Brauna mi zůstala v paměti jediná: Anděl blažené smrti.
*