Závěť? Začnu, že jsem starší,
že jen o dvě století…?
Veselí jsme byli braši
v raném mládí objetí
Co za kartu padne ti
první rozum když je brán
je na života rozcestí
strom kde můžem rozbít stan

 

Mně kol cesty květy raší
kam zbožná píseň doletí,
ty Sorboně, dík mecenáši,
jsi moudrost stíral s palety
Ač posměšné tvé kuplety
lid hltal u pařížských bran
my stejné máme dekrety
na strom, kde můžem  rozbít stan

 

Pak v pustině, kde se práší,
já v klášter lákal askety,
tebe však jiný klášter straší
stříbrem, co láká poberty
Až tlustá Margot znesvětí
kříž dotykem hříšných rán
snad vyvstane ti v paměti 
ten strom, kde rozbít máme stan

 

Já sílu hledal v otčenáši
ty v balad křídel rozpětí,
šibenic stín když se vznáší
být Francouz sotva potěší
Jednou, až světcem budu zván,
rád připíšu ti k závěti
ten strom, kde rozbijeme stan

*