Odrážíš se na bříšku prstů
jak nahá neozvěna
(zmateně – v pokusech o nádech)
do temně rudých sklepů

a stíny v oknech pozorují
jak svést se do ztracena
pokrájet den a střílet tichem
zas zkoušet číst poslepu

Víš, kam se ztrácí to každodenní?
a že i voda má někdy žízeň
zatímco pomlky ve skle tonou

že odraz, co tápe za oponou
vzpomíná, k čemu jsou čerstvá rána
a jak v nich útržky léta zpěnit