Prohnuté šňůry s hejny nádeští,
kukátka do komor kulatých vod,
ulehlým sněhům Marcy stáhne štít,
nahotou zabojuje o život.

Paprsky lámou zimě kosy,
krotké jak mládě albatrosí,
mráz je jen sivý bolestín,
co ví o cizí bolesti?

Šplíchají zurčiny slapů
do pater mrakodrapů
větví ještě bezlistých.
Je doufat v dotek květu hřích?

Země, spas moji duši,
dychtím ji tebou zasytit.
Copak je možno necítit?

A Ona? Bezeclonná.
Spásla ji
až na ledovou kost,
na zmizelou myšlenku,
na hlínu přivolávání.


Za drahami kapek na výlohách,
studený březen rozložitý,
petlicí do skel hravě krouhá
povislé stíny New York City.

Prohnuté šňůry, hřání protimluv,
podsněžník v přededveří. Ostrovid.
Krášlený víc než obraz Periklův,
tvá jara smí v pramen, horo, vít.