Skákali jsme po kamenech,
chtěl jsi, abych ti vyprávěla něco svojí řečí,
a že je fuk, že tomu nerozumíš,
hlavně ať to trvá dlouho, dlouho, dlouho,
třeba celý rok.

Tolik času vyjmout z hodinek...

Tvůj domov je můj konec světa.
„Spolknem mapy, co bys tomu řek´?”

„Ruku.”

Vytáhl jsi z kapsy černou propisku
a nakreslil mi na předloktí slony, klauny a kýčovitý kabaret.
Pak dělali jsme hvězdy po písku
a já jsem zase zapomněla vyprávět.

“I fancy this amber December.”

Moře nás šálilo svou velikostí
a mraky mračily se blahovolně,
propouštěly jantarové paprsky jako špagety
na náš posolený talíř.

„Mám tvoji lásku v celém těle.”
Usmál ses, že láska nemá majitele.

Oklepala jsem si písek z kalhot.

„Láska nemá disciplínu.”
-
„Vehnala se do mých stínů.”

Bylo mi smutno a přece lehko.

„A co když v noci spíš?”
-
„Je tam. Jen ho nevidíš.”