Jdeme v mrholení
oloupeni
o bílej den,
v němž jedinej mžik
nezůstal nedopředen.

Jo. Jsme kočky.
Předeme pod deštníkem.
A vlasy zkroucený od vlhka
chůzí se natřásají.

Je zima.
Je rozpadlá na tisíc fragmentů
a vkrádá se do svetrů,
nepoznají
ji
ti
co si potají povídají,
aby je neslyšela.

Zima.
Ta drobenka osiřelá.

Jdeme nablejskanou ulicí
s knihou a čepicí
z druhý ruky,
kde město vstřikuje do tmy
svý teplo,
ješitný turmalínový světlo
a vyráží stříbřitý plátky
do asfaltu.

Kapky vláčně kloužou
po hubeným hrudníku
přestárlýho deštníku,
a měsíc nastydle frká
v mlhách nad komíny,
v odrazech louží
jeho pohled jihne,
ví,
že naše noci nedostihne

a já

na poslední křižovatce
připíšu prstem
na špinavou ceduli,
že domů zbejvá místo jednoho kilometru
dvanáct.