Koroner smutek moje srdce krájí
studeným střepem tvého nezájmu.
Snad posté potmě tady sedím,
zrychlený tep a brečím potajmu.

Můj strážný anděl rve si z křídel peří,
ze vzdoru, žalu nebo vzteku.
Hází ho na Zem – vidíš, zase sněží,
jak kdyby někdo roztrh’ deku.

Nebudu žebrat o slovo, či úsměv,
už stíny věží škrtly náměstí.
Došly mi síly lepit další puzzle.
Já rezignuji na štěstí…