Rok 1941. I nad naším městečkem pod Železnými horami visí temný mrak okupace, což jsem ve svých dvanácti letech pociťovala především povinnou výukou němčiny ve škole. Jinak celkem nic. Na sv. Vavřince byla pouť jako každý rok a v sokolovně, kam jsem s holkama chodila cvičit, se dále každou neděli promítal film. Jen maloměstská ospalost jako by byla ještě ospalejší. To se ale náhle změnilo.

 

Přijeli filmaři! Něco pro nás holky a nejen pro nás, zcela nového, nevídaného. Najednou jsme viděly ve skutečnosti herce, které jsme znaly jen z filmového plátna. Pan Jindřich Plachta v nejvyšším okénku kostelní věže hrál na píšťalku a pekařův bernardýn Baryk na vozíku, v němž rozvážel chleba po okolí, vezl pana Jaroslava Marvana, který hrál zraněného úředníka. A vůbec všichni ti ostaní kolem. Režisér, kameraman, maskéři, osvětlovači... Úplně jiný svět.

 

Mezi filmaři se také pohyboval mírně postarší pán s knírkem a v klobouku, který zřejmě v natáčeném filmu neměl žádnou hereckou roli a jeho úkolem snad bylo jen vnášet dobrou náladu a bavit ostatní. Lidé z městečka ho ale znali. A poznala jsem ho i já, díky populárnímu filmu, v němž herecky i pěvecky ztvárnil hlavní postavu, v níž nejspíš představoval sám sebe.

*
Ano, byl to on. A večer, když se objevil v hospodě, jako by vystoupil právě z toho známého filmu. Usměvavý, s kytarou. Celou hospodu bavil vyprávěním, vtipy a hlavně písničkami, které sám složil. Jen známé texty si upravoval do protiokupační revolty s důrazem na národní hrdost, která se pod německou botou nedá zašlápnout. Písně o naději, vtipy, zesměšňující fašismus a jeho představitele. I ve svém věku nezapřel kabaretiéra, jak jej z dřívějších let znala široká česká veřejnost, ani úspěšného herce komických postav Vocilky ve Strakonickém dudákovi nebo Chlestakova v Gogolově Revizorovi. Jak dlouho mohlo takto nebezpečné vystupování unikat pozornosti širšího okolí?

 

V každém národě se najdou kolaboranti, vystrašenci a krysy. Tak se jeden večer v naší hospodě objevili nezvaní hosté. Postavy v tyrolských kloboucích a v dlouhých kožených kabátech. Gestapo. Další hospodské večery byly již tiché, bez zpěvu, se zakázanou československou vlajkou na půl žerdi.

*
O hrůzách mučení, utrpení a smrti v německých koncentračních táborech by měli zodpovědně psát a hovořit především ti, kteří tam byli a přežili. Mně bylo tehdy dvanáct let, mnohé jsem ještě plně nechápala a tak mohu jen říct, že on nepřežil.

 

Zahynul mnohostranný umělec, kterého národ miloval nejen jako herce, zpěváka, písničkáře a kabaretiéra. Byl znám i náročnému publiku Národního divadla, kde působil v činohře i opeře a zapsal se i do historie českého filmu na přelomu jeho němé a zvukové éry. A nejen jako herec, ale i jako scénárista, producent a režisér.

 

Co bych měla říct závěrem? Ten film v našem městečku se tenkrát dotočil a vzbudil neobyčejně zasloužený ohlas, i když, jak bylo tehdy nařízeno, s německými titulky. Do kin byl uveden devět měsíců po smrti umělce, na nějž jsem dnes vzpomínala. A poznali jste, na koho jsem vzpomínala? Ne, tak až budete stoupat na Pražský hrad po Starých zámeckých schodech, jistě ho tam potkáte. V životní velikosti a s kytarou.
 ***