„Drahoušku, proberte se, no tak, nemůžete ležet jen tak na ulici, nastydnete!“
Neochotně jsem otevřela oči (znamenalo to vrátit se do reality, v níž, jak jsem tušila, mě nečekalo nic dobrého) a denní světlo mi zaclonily pečlivě nakadeřené bílé vlasy. Starostlivý výraz ve tváři Marge Bakerové se změnil v úsměv, zpola upřímný a zpola dychtivý.Chjo, zrovna ona, to zas bude mít městečko o čem drbat.

Na okamžik jsem zadoufala, že Marge nebyla svědkyní toho incidentu, ale vyvedla mě z omylu.
„Jste v pořádku, Sáro? Chyťte se, pomůžu vám vstát,“ podala mi ruku. Na osm křížků měla nebývale pevný stisk a sílu.
„Něco vám upadlo,“ sebrala sáček s muffiny, a nazlobeně pokračovala:
„Já ji viděla, tu divnou ženskou, a dobře jsem slyšela tu její hatmatilku! Bezpochyby nějaká zatracená cizinka. Hrne se to sem jako kobylky a vláda s tím nic nedělá. Je to ostudné! Kam se podíváš, samý přivandrovalec!“
„Děkuji, Marge. A pokud jde o ty přistěhovalce, vždyť víte, já jsem taky jeden z nich.“
„To je něco jiného,“zamumlala smířlivě babka. „Sice pořád máte ten směšný přízvuk, ale…A vůbec, šup, šup, odemkněte ty dveře. Doufám, že v  kanceláři máte aspoň kuchyňku. Jste bledá jako duch. Jediné, co teď potřebujete, je pořádný hrnek silného čaje, a já vám ho udělám.“
A už se hrnula dovnitř.
No, skvěle, vypadá to, že jí jen tak nezbavím.
Ve skutečnosti jediné, co jsem potřebovala, bylo promluvit si s Davidem. I když… co bych mu řekla?
Že mě málem přejela mimozemšťanka?

Že jsem rozuměla, co říká, ale že slova přicházela se zpožděním, jako by je překládala hodně, hodně vzdálená TARDIS?

Že Loki pořád čeká na Adispeře, aby…co vlastně? Pomstil se mi?

Mrkla jsem znovu na plakát – prostě Seychely. Žádná rajská pláž, žádný fénix.

A černé BMW bylo taky pryč. Celé to vypadalo jako halucinace nebo zlý sen.

Jen podivné tušení mi svíralo zátylek ledovými prsty, a tak jsem Davidovi aspoň poslala SMS: Až budeš moct, zavolej mi. Jde o Dannyho…neboť jsem byla pevně přesvědčena, že se ta poslední věta týkala našeho syna.

A pak jsem už jen srkala horký čaj a nepřítomným zrakem sledovala Marge, která seděla naproti mně a mlela páté přes deváté. Její řeč šuměla stejně jednotvárně jako voda ve sprše, ale najednou mě cosi přimělo zbystřit.
„.., za všechno můžou…tihle cizinci. Dějí se tu prazvláštní věci. Ztrácejí se kočky například…“
„Kočky?“
Evidentně jsem to byla já, kdo se ztratil v záplavě slov. Jak, proboha, souvisí kočky s přistěhovalci?
„Přesně tak. To jste nevěděla, že za poslední dva dny zmizelo osm koček jen v naší ulici? Ale pak se zase našly – prázdná kůže, ve které chrastily kostičky. Všecko ostatní zevnitř bylo pryč. Přijde vám tohle normální? Mé přítelkyni Brendě to zlomilo srdce, když na zadním dvorku objevila svého Jaga v takovém stavu. Což mi připomíná, že se za ní musím stavit. Leží, chudák, jako lazar a pořád pláče. Už budete v pořádku, Sáro, že ano? Můžu odejít?“
„Samozřejmě, jen běžte, Marge. A ještě jednou děkuju. Za čaj i …podporu. A pozdravujte Brendu.“

Letmý pohled na hodinky ukázal, že jsem v sousedčině společnosti strávila víc než hodinu. A David se ještě neozval. Divné.
Najednou jsem už nedokázala v kanceláři vydržet.
Popadla jsem kabelku, nejprve otočila cedulku na dveřích z OPEN na CLOSED a pak zvenčí klíčem v zámku. Výhoda pobočky s jedním zaměstnancem, v případě potřeby to prostě zabalíte a nikdo se na nic neptá.
Zkontrolovala jsem plakát (pořád Seychely) a rychlou chůzí se vydala ke škole, kde učil můj muž. Bylo to skoro dva kilometry, ale cítila jsem, že potřebuju pořádnou porci čerstvého vzduchu.

Když jsem tam dorazila, právě skončila přestávka a fyzikář Archie zaháněl poslední opozdilce do tříd. Kývl mi na pozdrav.
„Ahoj, Sáro? Jdeš za Davidem? No, počítám, že se mu nějaká duševní podpora šikne. Měl teď ve své hodině inspektorku. Strašná blbka, to ti povím. Černý brejle jak agentka FBI a důležitá jak penny v bance. Mě to s ní čeká hned po obědě a vůbec…“
„…se netěšíš, chápu,“ skočila jsem mu do řeči. Archie se rád poslouchal a přerušit ho tak, aby se neurazil, bylo docela umění. Ale já teď neměla na diplomatické tanečky chuť.
„Nevíš, kde bych ho našla?“
„Nejspíš bude u sebe.“
„Tak dík a držím ti pěsti.“

U sebe znamenalo v malém kamrlíku na konci chodby, kterému David přezdíval „můj kabinet kuriozit“.
Těžko říct, jestli se za kuriozitu dá považovat miniaturní pískovcová busta Williama Shakespeara, používaná jako těžítko, či bronzový kalamář, jenž údajně patřil tomuto slavnému bardovi, anebo svazek ostře seříznutých brků, vytržených přímo z křídel posvátných kapitolských hus (přičemž o pravosti dvou posledně jmenovaných předmětů se dalo s úspěchem pochybovat).
Jediné, co se v kabinetu vyjímalo opravdu bizarně, byla lidská – prý stoprocentně Yorickova – lebka. Ovšem poté, co z ní jedna studentka dostala hysterický záchvat, ji musel David přechovávat zamčenou ve skříni.

Přes skleněnou výplň jsem zahlédla obrysy dvou postav. Někoho tam měl.
Rozhodla jsem, že nebudu rušit a počkám venku. Dveře však byly pootevřené a hlas, který se ozýval zevnitř, jako bych poznávala. Já vím, že poslouchat cizí rozhovory se nemá, ale nedalo mi to. Velmi tiše a opatrně jsem tu skulinu zvětšila tak, abych mohla jedním okem nahlédnout dovnitř.

David se opíral o skříňku v rohu místnosti (z řeči jeho těla se dalo vyčíst, že je zahnaný do kouta, a to doslova) a hovořil s ženou, která stála zády ke mně. Přesněji řečeno – hovořila ona.
Vysoká, štíhlá, černý kostýmek a záplava dlouhých platinových vlasů. Nemusela jsem jí vidět do tváře, abych věděla, kdo to je.

„Už chápu,“ říkala precizní angličtinou, protkanou ostrými sykavkami, „proč vaši kolegové tvrdí, že jste u studentů velice oblíben. Vaše přednáška o spisovatelských začátcích Agathe Christie byla excelentní, skoro až autentická. Úplně jako byste tu ženu znal a byl přítomen v jejím životě. Před sto lety. Osobně.  Co mi k tomu povíte, pane Logane? Nebo mám raději říci – Pane času?“
„Nic, než podrobné rešerše a příprava na hodinu, slečno Packlandová. Víc v tom není. A Pán času zní velice vznešeně, ale já bohužel nejsem ani pánem toho svého, natož pak času jakožto obecné veličiny.“
David vykouzlil úsměv, který by za odzbrojující a veskrze upřímný považoval každý - kromě mě.
A kromě jí.

„Tak jinak,“ přešla zničehonic do jazyka, s nímž jsem měla tu pochybnou čest dnes ráno.
Teď už jsem neslyšela dvojmo. Mé synapse, které kdysi TARDIS propojila se svými překladatelskými okruhy, znovu ožily a fungovaly bezchybně.

 „My jsme Smečka. Na tento svět jsme prošli trhlinou a utkali se s jejími strážci. Zvítězili jsme, přirozeně. Pronikli jsme do jejich doupěte, ovládli ho a důkladně prohledali. Bylo to tak poučné! Dozvěděli jsme se tolik nejen o téhle zemi, ale o celé planetě! A pak jsme tam našli něco, v co jsme ani nedoufali. Víš, co to bylo?“ dramaticky se odmlčela.

 „Omlouvám se, ale nerozumím vám ani slovo. Musím přiznat, že nejsem příliš silný v lingvistice, takže opravdu netuším, jakým jazykem na mě mluvíte. Snad…svahilsky?“
Jistěže rozuměl.
Měl sice ve tváři ten laskavý a lehce nechápavý výraz, jaký dospělí používají ke komunikaci s nemluvňaty a idioty, ale já cítila, že to v něm vře. Oči mu potemněly, jak nad jeho lidstvím začínaly přebírat vládu Doktorovy znalosti a vzpomínky.

„Lhář jsi opravdu mizerný, Pane času. Čímž se poněkud vymykáš své rase, ale nikdo nejsme dokonalý, že.“

(Zdálo se mi to nebo jí v hlase zazněl pobavený tón? Kdyby jen ta blonďatá predátorka tušila, kdo stojí před ní, sbalila by si tu svou Smečku a vypadla ze Země třetí kosmickou.)

„Povím ti to, i když pro tebe to samozřejmě nebude žádné překvapení. Našli jsme, velmi dobře zamaskovanou, časovou kapsli. Nezní ti to povědomě?“

 V tom okamžiku se Davidovy oči potkaly s mýma. Byl-li překvapen, nedal to na sobě znát, jen nepatrně zavrtěl hlavou. Znamenalo to: Zmiz odsud!
Což jsem rozhodně neměla v úmyslu.

Ten pohyb jí neušel.
„A mám tě,“ řekla vítězoslavně. „Tohle je sice planeta úrovně pět, ale cestování časem evidentně ještě neobjevili. Čili tu musí být někdo, kdo kapsli umí otevřít a ovládat. Time Lord. A tak jsme začali hledat. Trvalo to delší čas, ale našli jsme. Teď půjdeš se mnou…“ náhle si uvědomila, že David upřeně zírá za její záda, a prudce se otočila… „a ona ta…“
Větu už nedokončila.

Finta, stará jako svět, zabrala.

Stačila vteřina nepozornosti a kamenný Shakespeare v Davidově ruce se s veškerou silou svého génia obtiskl do zátylku té…Smečky.

Zapraštělo to a bard byl na dva kusy.
„Promiň, Wille,“ zamumlal David.
Vyškubl ze šuplíku klíče od vozu, přeskočil zhroucené tělo a popadl mě za ruku.
„Poběž!“

Auto naskočilo na první dobrou a vystřelilo z parkoviště, jakoby za volantem seděl Emerson Fittipaldi blahé paměti.

„Je mrtvá? Kam jedeme?“vychrlila jsem ze sebe v jednom zátahu.
„Není. Domů,“ odpověděl stroze. „A zapni si pás.“