Jsem zoufalá, až hlavou mlátím do zdi  
mám všeho dost, štěstí je prevít hrubý
a chvástal je, co neví, čím se chlubí
když má být líp tak pokaždé se zpozdí
 
Jak mocný císař velebí své město
jak čistá řeka, jak hedvábné stuhy
stále se chvástá vším a bez zásluhy,
nevěř mu v ničem… nevěř, ale přesto…
 
Jsem zmatena, když sevře dlaň a škrtí
náhoda není, že mě sráží k zemi
i kdyby mělo pohladit a hřát
 
Jsem bez viny, a stejně tolik trpím
stvoření marné zatracené všemi…
Proto mě život nikdy neměl rád?