… devadesát, osmdesát devět, osmdesát osm.

     Počítala v duchu od sta k nule. Nádech, při výdechu se přitáhnout ke konstrukci posilovacího stroje, odstrčit se. A znovu. Nádech, přitáhnout se, výdech… Pohled z okna. A nádech. Cvičí a má při tom ten nejkrásnější, nejúchvatnější výhled, o jakém se jí kdy snilo a jaký je dopřán jen málokomu.

    Někde tam v dálce, obklopený kukuřičnými poli, ještě pořád stojí její rodný dům. Jako malá se schovávala mezi vzrostlými stvoly, poslouchala Beatles, Beach Boys a spoustu dalších, sledovala Sesame Street, napětím nedýchala, když Niel a Buzz podnikali kroky, o jejichž významu pro lidstvo nebylo pochyb, byla svědkem toho, jak odeznívá vlna hippies, aniž by ji poznamenala, chovala kuřata a z jejich prodeje šetřila každý cent, aby si splnila svůj největší holčičí sen.

Ušla pořádný kus cesty z tátovy farmy až sem. A tím nemyslí jen tu obrovskou vzdálenost, ale hlavně roky dřiny, nadějí, nespočet zklamání, práce, odříkání, úsilí. Nelituje jediného dne, který obětovala svému cíli. A přesto… Kdyby měla možnost té malé holce předat zkušenosti, poradit, ukázat cestu, snad by si na tu kýženou metu sáhla mnohem dřív.

***

 

… čtyřicet sedm, čtyřicet šest, čtyřicet pět.
 
     Pohled, který nikdy neomrzí. Odměňuje se jím při každém nádechu a s výdechem se už těší na další. Je to způsob, jak z rutiny udělat nevšední zážitek. Vlastně je to stejné s prací v laboratoři. Až skončí s posilováním, půjde měnit životadárné médium kmenovým buňkám. Kapsli po kapsli vezme do ruky, odsaje starou tekutinu a vstříkne novou, zas a znovu. Rutinní práce, na jejímž konci by mohl být nejeden zachráněný lidský život. Vzrušující!

     V hlavě se jí už pomalu rodí koncept dopisu té malé holce z Iowy. Měla by vědět, že ji mnoho lidí bude odrazovat. Budou říkat, že její sny jsou nerealizovatelné, že by svou energii měla vrhnout jiným směrem, ať se smíří s tím, co má. To děvče by se mělo řídit vlastním rozumem a jejich nedůvěru přetavit do motivace. A nikdy by nemělo zapomenout na to, co ho naučil táta: Že problémy nemívají vždy elegantní a drahá řešení. Že drát, kleště a zdravý přístup dokážou opravit téměř cokoliv.

     Mé drahé mladší já…
 

***

 

… tři, dva, jedna.

     Dopřála si poslední pohled ven na pomalu, ale nepřetržitě se měnící objekt. Uvolnila nohy z třmenů, které ji poutaly k posilovacímu stroji, a pomalu se vydala k laboratoři. Vzpomněla si na rozhovor, který vedla minulý týden s nikým „menším“, než je prezident Spojených států. V přímém přenosu jí volal, aby jí  pogratuloval k dalšímu rekordu. Drží jich celou řadu, samotné jí dělá problémy je všechny spočítat. Během rozhovoru jí položil ne příliš originální, předvídatelnou otázku:

„Na co se těšíte nejvíc, až se vrátíte domů?“

Na rodinu, na práci, na pevnou půdu pod nohami. Samozřejmě. Přesto vyhrkla:

„Na sprchu.“

     Teď se tomu musela smát. No jasně. Normálně se lidé po cvičení sprchují. Normálně lidé neříkají domov stísněnému prostoru, ve kterém se vznáší vše, co není přikurtované ke stěnám.

     Jak tak plula svým domovem k laboratoři, opět jí utkvěl pohled na Zemi. Když její otec získal licenci soukromého pilota a vzal ji na její první vzdušný výlet, když poprvé uviděla lány kukuřice shora, tehdy se rozhodla. O několik let později investovala všechny ušetřené „kuřecí“ dolary do pilotní licence. A pak už to byl jen malý krok pro farmářovu dceru.
 
     Nebyl, ale mohl by, kdyby našla způsob, jak doručit dopis svému mladšímu já.