Violoncellista
LitWeb 21.5.2018 | 20:00
Ten sál na předměstí německého velkoměsta se tenkrát, ve třicátých letech devatenáctého století, dal jen těžko považovat za sál koncertní. Spíše součást hospody, kde se konaly tancovačky a příležitostně hrálo divadlo. Přesto jej zcela zaplnila nezvyklá společnost, zvědavá na první koncertní vystoupení tria hudebníků. Hudebníků, spíše dětí. Sourozenci. Nejstarší chlapec, houslista, mladší sestra u piana a nejmladší, sotva desetiletý hoch hrál na violoncello. Obecenstvo tvořila z velké části židovská komunita, přátelé, známí a souvěrci otce mladých umělců, místně známého učitele hudby, knihkupce a příležitostného hudebního skladatele.
Koncert měl úspěch. Bylo předpokladatelné, že nebude poslední a rodinné trio sklidí úspěchy i v širokém okolí. A znalci předpovídali skvělou hudební budoucnost zvláště mladému violoncellistovi. Nechybí mu talent ani píle. Chybí příležitost. Ve městě ani vlastně v celém Německu není hudební škola s odpovídající úrovní. Tak záhy odchází studovat na pařížskou konzervatoř.
*
*
Svatební průvod vychází z kostela. Jarní počasí roku 1845 přeje podobným událostem. V čele nevěsta, jejíž otec, již zesnulý španělský generál, je zastoupen poručníkem. Nepochybně krásná a přitažlivá dívka, kvůli níž ženich židovského původu konvertoval ke katolické víře. A kdo je tím šťastným ženichem? Violoncellista, jehož jméno se stává stále známějším díky úspěšnému vystupování nejen v pařížských salonech, ale také ve významných koncertních sálech.
Svatba se koná rok po úspěšném koncertním turné do Londýna, které umělci přineslo nejen peníze, ale i důležité kontakty. Seznámení a pozdější přátelství s představiteli tehdejšího pařížského operního nebe, mu otevírá nové tvůrčí obzory. Během kapelnického angažmá ve slavné "Comédie Française" se pouští do studia hudební kompozice a vznikají jeho první skladby pro violoncello. Zároveň komponoval hudbu taneční, především valčíky a hudbu scénickou. A objevují se i první pokusy o hudebně dramatická díla.
Důležitým impulsem pro směrování další tvorby byla přízeň a podpora divadelního ředitele Hervé – Florimonda, který přijal k provedení jeho partituru k jednoaktové komediální burlesce. Tím se otevírá nová, nejvýznamnější etapa tvůrčího života nadaného violoncellisty.
**
Je to doba, kdy v Paříži působí řada vynikajících libretistů, především dvojice Meilhac a Halévy, z jejichž dílny vyšla například Bizetova Carmen. Tak spolupráce s violoncellistou, kapelníkem, úspěšným komponistou a divadelním autorem, jehož umělecká kariéra byla na vzestupu, se dala přepokládat. A úspěchy se dostavily. Jejich operety, často jednoaktová komediální díla na současná, historická i antická témata, nepostrádala humor, parodii a satiru. Nejvýraznější složkou hudby je melodická invence, veselost a dynamičnost s téměř nekonečnými hudebními nápady.
Ano, úspěchy se dostavily. Ale byl autor operet, které se rozletěly po celé Evropě, spokojen se svým dílem? Asi ano, ale největší úspěch si nechával na poslední léta života. Po nekonečné řadě lehkovážných hudebních komedií toužil vytvořit vážné operní dílo.
Předlohou se stalo původně činoherní drama na motivy povídek německého spisovatele E.T.A. Hoffmanna. A podařilo se. S obrovským úspěchem jej uvedla pařížská Opéra Comique, bohužel, čtyři měsíce po autorově smrti. Přesto, že toto svérázné operní dílo patří mezi nejhranější světové opery, jeho autor je dnes znám širší veřejnosti především díky šantánům a kabaretům, kde tanečnice kmitají špičkami nohou ve strhujícím rytmu kankánu .
***