Její hlas nezněl už tak přátelsky jako předtím.

David si to nepochybně uvědomil a zařadil zpátečku: „Omlouvám se. Mluv, prosím…“
Chvíli bylo ticho, jako by se En-Tía rozmýšlela, zda mu vyhoví, pak se skřípavě uchechtla.
„On říkal, že tě to…jak jenom ten výraz zní?...že tě to vytočí. Varoval mě, že pokusíš se to zastavit, neboť se považuješ za ochránce lidské rasy.“
„A i kdyby?“ David pokrčil rameny, zjevně rozhodnutý, že už se nenechá vyprovokovat.
„Pak prý ztratíš všechny, které jsi kdy miloval.“
„Řekl…kdo? Kdo je „on“?“
„Ten, který prošel Nicotou. Nechala ho být, protože i ona je krátká na Nesmrtelného. Vstoupil sem, aktivoval přístroj, který si přinesl sebou, a požádal mě, abych na něj dohlížela. Že za odměnu získám potravu na další desítky tisíc let. Neměla jsem důvod mu nevyhovět. Moc návštěv tu nemívám a on se choval slušně.“

Odmlčela se. Třetí oko se otevřelo a zvědavě nás pozorovalo.
Podívali jsme se s Davidem na sebe.
V jeho očích jsem četla tutéž nevěřícnou otázku:„Nesmrtelný? Jack?“
„Znáš snad někoho jiného, kdo nikdy neumře?“ zašeptal.
„Ale proč by to, k čertu, dělal?“zamumlala jsem. „Vždyť je to přítel. Aspoň myslím. Doufám. To nedává smysl!“
„Ani mně ne. Jenže lidi se umí dokonale přetvařovat, zvlášť když jim o něco jde. O co by mohlo jít jemu? Co bych chtěl získat, tak moc, že by obětoval nejen město, ale i celou planetu jen, aby nás vylákal sem? Napadá mě jen jediné…“
„A to?“
„TARDIS. Maskovala se před ním, z nějakého důvodu ho nechtěla samotného pustit dovnitř. Co když nám lhal a to s Doktorem…co když se všecko odehrálo úplně jinak??“
„A co když se mýlíš?“
„To brzy zjistíme. Pokud za tímhle stojí Jack, pak už ví, že jsme tady. A co víc - nechali jsme do TARDIS otevřeno. Takové pozvánce neodolá. Naštěstí jsem už předtím zablokoval ovládání, čistě jen pro případ, že bys na něco sahala, než se vrátím.“
„No, dík za důvěru teda. Ale vyřídit s Jackem si to můžeš později. Teď, když víme, co vymazává Cardiff z existence…“
„Správně. En-Tío, myslíš, že bys nám mohla ukázat ten přístroj?“

„Už jsem se bála, že se nezeptáš. Ale teď se předpověď Nesmrtelného naplňuje. Já ti ukážu přístroj, ty se ho pokusíš zničit…“
Viděla jsem, jak David stiskl čelisti a sevřel ruku v pěst, až mu zbělaly klouby. Už jednou vyplnil podobné proroctví, a odskákal si to. Cítila jsem, jak se podvědomě brání nechat se vmanévrovat do stejné trpné pozice, jenže nebylo zbytí. Zhluboka se nadechl…ale já ho předběhla:
„A pak se stane co?“
„Kdoví…možná zachráníš jedno bezvýznamné město…možná přijdeš o život…“
En-Tía si očividně celou situaci vychutnávala.

A pak náhle část temnoty zmizela, jako když odhrneš oponu, a my hleděli na jednoduchý průhledný trychtýř, který se volně vznášel v prostoru.
Seshora do něj spadal známý duhově zbarvený proud, vířil kolem dokola v divokém malströmu, aby pak spořádané vytékal ven a ve slaboučkých vrstvičkách se ukládal do zvolna narůstajícího sloupce.
Vypadalo by to jako nějaká výuková simulace z hodiny fyziky, nebýt toho, že jsme věděli, oč tu doopravdy jde.

„Počkat…ale to je přece… temporální komprese,“ řekl David. „To je lepší, než jsem doufal. Čas není požírán, ale jen stlačován…a…“ jeho tvář se rozjasnila, „nemusím ten přístroj ničit, postačí, když obrátím polaritu. Promiň, En-Tío, ale tuhle konzervu s jídlem ti nemůžu nechat.“
Vytáhl sonický šroubovák a namířil ho na trychtýř.
Účinek byl okamžitý.
Všechen pohyb nejprve ustrnul, a pak se ze sloupce začalo odvíjet tenké vlákno, stoupalo nálevkou, a nad ní se opět rozšiřovalo do mohutného proudu, který mizel kdesi nahoře.
„Vidíš?“ usmál se spokojeně David. „Cardiff se vrací, celá jeho historie, všecek čas, který byl ukraden místu i lidem. A víš, co je nejlepší? TARDIS může na té vlně svézt jako surfovací prkno! Jedeme domů! Pojď! Honem!“ popadl mě za ruku.
„Rád jsem tě poznal, En-Tío,“ křikl přes rameno. „Sbohem!“

Běželi jsme k TARDIS, která nás vzdáleným proužkem jasu, linoucím se z otevřených dveří, navigovala jako maják.
A když už jsme byli skoro na dohled, naše baterky zhasly.
Všecko zhaslo.

Absolutní tma na nás padla jako těžká koňská houně, navíc plná blech. K čemu jinému přirovnat hemžení, které jsem cítila i přes oblečení po celém těle? Jako by se mě dotýkaly stovky hmyzích nožek…anebo prstů. Prstů dávno mrtvých lidí… Zaječela jsem.
Doteky jako na povel sjely ke kotníkům a dokonale mi znehybnily nohy. Stisk neviditelných rukou byl tak silný, že mi rázem přestala proudit do chodidel krev. Ani jsem se nestačila nadechnout, jak rychle se to všecko seběhlo.
„Jsi v pořádku, Sáro?“
„To teda nejsem! Něco mě drží za nohy!“
„Vítej v klubu.“
Pustil mou ruku, a vzápětí se modře rozzářila špička soniku. David se sklonil a přitiskl ho k černé hmotě, která nás spoutávala. Do nosu mě praštil puch spálené tkáně.
Jenže sevření nepovolovalo.
„Snažíš se zbytečně,“ zaskřehotala z dálky En-Tía.
„Proč to děláš?“ křikla jsem. „Já vím, že jsme se rozloučili trochu nakvap, ale to snad není důvod, abys nás tu držela.“
„Správně. Tím důvodem jsem totiž já,“ řekl někdo, jen kousek od mého ucha.

A nebyl to kapitán Harkness, ačkoliv ten hlas zněl velice podobně.
 Zamrazilo mě. Jack by snad neměl žádný zájem na naší smrti, ale tenhle neznámý, který se tu zjevil, neslyšně jako duch, nás mohl zavraždit naprosto bez skrupulí. Ale nechal nás naživu.
Zatím.
„Má drahá, trochu světla, prosím,“ pokračoval. „Ano, vím, že ho nesnášíš, ale protentokrát prostě uděláš výjimku.“
Prostor kolem nás se zbarvil do onoho mléčného odstínu, jaký mívá vzduch těsně před východem slunce, a my si mohli prohlédnout muže, který stál před námi.
Měl pronikavé, temně šedé oči, a po vojensku zastřižené vlasy stejné barvy, které tak tvořily podivný kontrast ke tváři mladíka sotva osmnáctiletého. Jeho oděv se skládal ze šedivých kalhot a neforemné tuniky, pod níž se rýsovaly vypracované svaly.
Nomen omen, blesklo mi hlavou - a najednou to všecko do sebe zapadlo.

Vyměnila jsem si krátký pohled s Davidem.

Neznatelně přikývl hlavou, a já věděla, že ví. Vzal mě za ruku a propletl prsty s mými. Cítila jsem, že je napjatý jako luk, a došlo mi, že ze všeho, co nás potkalo po pádu do trhliny, je tohle nejhorší.

„Jako dvě hrdličky,“ řekl mladík a rty mu zkřivil ironický úšklebek. „ Ono se šeptá, že Doktor má ke svým společnicím poněkud nezdravý intimní vztah, ale něco jiného je slyšet nebo to vidět na vlastní oči. Jste vy timelordi ale houževnatá rasa – celý zásobník do obou srdcí a s tebou to snad ani nehnulo…“

„Co chceš, Grayi?“ zeptal se chladně David.
„Pořád totéž,“ Jackův bratr přimhouřil oči a jeho obličej dostal výraz číhající šelmy.
„Chci, aby zaplatil za to, že mě nechal těm stvůrám napospas. Utrpení za utrpení.“
„Vzkřísil tě, když tě Dalekové zabili. A navíc ti daroval nesmrtelnost. Není to dostatečná satisfakce?“
„Nepatrná náplast na tak velkou ránu,“ sykl Gray. „Ne, já mu hodlám vzít všecko, co kdy měl rád, aby okusil na vlastní kůži, jak chutná samota a beznaděj. Popravdě, myslel jsem, že tu bude on, zachraňovat svoje milované město, ale takhle je to možná ještě lepší. Cardiff to má spočítané tak jak tak, prostě jen zase obrátíme polaritu nazpět, že…“ z ruky mu vylétl krátký záblesk, „ no, a ty mi dáš TARDIS a jako bonus svoji společnici, nepochybuji, že Davros bude tou kořistí opravdu potěšen, anebo možná ne, možná si ji nechám…koneckonců mít k dispozici celý čas a prostor není…“
„A jak mě donutíš?“ přerušil ho David.
„Snadno,“ usmál se Gray.

Další záblesk mířil přímo na nás.
Tělem mi prolétl ostrý výboj, vyškubl mou ruku z Davidovy, a najednou jsem měla obě paže zkroucené za zády a zápěstí omotaná těmi ohavnými pouty. Na zlomek vteřiny jsem ucítila, že mám volné nohy, ale vzápětí byly místo k podlaze přikurtovány nad kotníky k sobě navzájem. A Gray stál za mnou, paži zaklesnutou kolem mého hrdla. Něco ostrého mi bolestivě  napínalo kůži pod levým uchem.
Už podruhé v krátké době mi šlo doslova o krk. Tomu se říká bezva víkend…

 „Žádné hlouposti, Doktore! Ani se nehni, nebo ji podříznu jako slepici!“
„To je to poslední, co bych si přál,“ řekl David vážně. „ Uznávám - vyhráls, máš je mít. Obě.“
„Cože?“ zasípala jsem, neboť mi Grayovo sevření drtilo hrtan a docela ubíralo kyslík, ale to už začal couvat směrem k TARDIS. Vlekl mě přitom pozpátku jako živý štít pro případ možného Davidova útoku.
Stačila jsem ještě všimnout, že můj muž má sice spoutané nohy, ale volné ruce. Možná už En-Tía odmítla spolupracovat.
Proboha, to se ani nepokusí nic udělat??

Nepokusil. Jen stál a smutně na mě hleděl. Ve tváři se mu zrcadlila porážka a zahanbení.
„Doktore… prosííím!“
Lehce zavrtěl hlavou. „Je mi to líto, Sáro. Opravdu.“
Kdybych mohla, praštila bych ho, když dodal: „Buď na něj milá. On neví, do čeho jde, ale ty ano. A hlavně se co nejdřív rozděl…“
Gray loktem žduchl do pootevřených dveří a vtáhl mě dovnitř.
To ne!
Do očí mi vhrkly slzy, takže jsem neviděla, spíš jen vytušila, jak David zvedá ruku, jako by mi chtěl zamávat na rozloučenou.