Je kámen, jenž obepíná člověka,
pevný i sypký ve svém těle
a někdy i rozpáleně tekoucí.

Řekou cíl
tikáním přehrad rybám stele
a ony němé uléhají v zakalený Nil.

A satelit,
paměť, ó můj bože,
řinčí mi v klinči neohrožen
a pudrem matuje si tvář,
když se dozví,

že dostihl nás prvopodzim.

Je obraz z obrazu člověka,
který se vpíjí do světa
a rozpíjí se do jiného,
jenž v srdci bývá sladce blížen

/hladí,
i bouří jako Harpyje/.

Co stane se potom,
když se v něm láska rozpije?

Už znovu vím.

Má čím dál větší žízeň.