Vždy v soumraku večerního ticha
něžné ruky chladem dotýká se
po mládí svém, zdá se, nezavzdychá
ten mramor, co v kosmetické kráse

již přestál virbl symfonie dlát

 

Je v poklidu že  nemusí se bát 
ohňostroje jisker od perlíku
v zakroužení do gotiky oken,
zašlých erbů na náhrobním víku
v nápisu, co bývá nepochopen

 

o slávy dnech, potupy i zášti,
než v symbióze palácových dřev
barok sochy v rozvlněném plášti
kaskádě fontán dá orosený zpěv

 

Jen zbožný lid a rozechvělá ruka,
letopis bojů když vytesává strach,
torza sloupů na Boží taví muka
kladiva hlas bijící na poplach

 

a mramor ve své kosmetické kráse
jména ryje k přilbám na kartuši
při strastiplné historie trase
kde pochodují lhostejní a hluší

*