Krčma žila svým obvyklým večerním ruchem, u jednoho stolu ale seděl jediný zadumaný muž a prstem si jakoby něco psal na desku.

 

“Neměl bys pít, Judo, víš, že to kalí rozumu,” ozvalo se za jeho zády.

Muž se otočil a zavrtěl hlavou.

“To mi říká ten pravý, Šimone. Starej se o sebe, ty Cepho, ať z tebe nepadá kamení.”

 

Šimon se rozkročil a posadil se na lavici naproti Judovi.

“Zase nabroušený jako obvykle. A propíjíš peníze pro sirotky a vdovy. A zbrkle soudíš své přátele. Copak Jošua...”

 

“Co Jošua? No copak, ty blíženče? Ty, Jan a Miriam, furt se motáte kolem našeho mistra, ale když přijde na placení účtů, pak je vám Juda dobrý. Už dávno jsem vám říkal, že potřebujeme zajistit vyrovnaný rozpočet. Uzdravovat zadarmo a ještě jim pár drobných přidat, tak si to představuje mistr Jošua. Ale kde ty drobné brát? Copak je umí množit jako chleba a ryby? Houby umí. Peníze hýbou světem, Šimone. A jednou mu budou vládnout.”

 

Šimon kývl na hostinského a vzal svého druha za rameno: “Zaplať. Už jsi dnes pil dost.”

 

Pozdě v noci vyšel Issu před dům, protože nemohl spát. Bloumal po vesnici a uvažoval o budoucnosti. Pod jedním stromem zahlédl shrbenou postavu, rýsovala se jen nejasně proti svitu hvězd. Byla mu povědomá.

 

“Ztrápený a nevyspalý,” ozval se melodický ženský hlas.

“Jsi to ty, matko?”

“A ani svou matku nepoznává, zatímco ta ví přesně, co si myslí.”

 

Issu přistoupil k ženě a objal ji.

“Promiň, Miri, jsem unavený.”

“Říkala mi Miriam. Issu, já nevím, ale obávám se, že musíme tuhle cestu ukončit.”

“Co to říkáš, matko? Jakou cestu?”

Deva Miri poodstoupila od svého syna, natáhla ruku a pohladila ho po čele.

“Vždyť přece víš. Tvoji cestu kazatele. Nemá to perspektivu, zmýlili jsme se. Noví lidé ještě nejsou připraveni přijmout učení zdravého rozumu a všeobjímající lásky. Je příliš brzy.”

 

“Po deseti tisících letech? Vždyť vývoj...”

Miri položila Issovi ruku na rty.

“Tenhle národ se vyvíjí kratší dobu, zákony převzal až při exodu z Egypta. Je mi líto, byl to omyl. Aspoň půl milénia musíme ještě počkat.”

 

“Ale já přece...”

“Issu, chlapče, rmoutí mě to a rve mi to srdce, že jsem vlastní dítě poslala do prohrané bitvy, ale ještě je čas odejít. Věř mi to, oni nejsou připravení. Obávám se, že ti jde o život.”

 

Issu si povzdechl.

“Ale to já přece vím. Od té doby, co Antipas nechal popravit Jana, nemyslím na nic jiného. Připadal bych si ale jako zbabělec, kdybych prchnul a nechal své přátele na pospas těm pomatencům.”

 

“Tak vidíš. Nezapomeň, že i Deva může umřít, chlapče. Lepší je žít, vždyť ty se ještě klidně můžeš dožít toho, až za nějakých pět set let budeme experiment opakovat. Je pomýlené zahazovat vzácný život prvorozeného pro nejistý projekt u nových. Možná byli i oni omyl, kdo ví. Dnes, kdy se prvorození už skoro nerodí a noví jsou tak nedokonalí, musíme držet při sobě a hledat moudré cesty, aby náš svět měl budoucnost.”

 

Issu si opět povzdechl.

“No dobrá, budu nad tím přemýšlet.”

 

Nad ránem, kdy zpěv racků od jezera zvěstoval krásný den, zastavil Šimona na cestě k lodím mladý muž v oděvu značícím jeho příslušnost ke straně farizeů. Šimona to dost vylekalo, ale pokusil se rychle vzpamatovat.

 

“Ty jsi ten, co mu říkají Skála?” štěkl mladík pohrdavě.

“Jmenuji se Šimon, pane, a tvé jméno?” odvážil se na politika hrdě promluvit rybář.

Ten smích možná zněl až úlevně.

 

“Dobrá, dobrá, tak Šimon, jak je tvé přání. Moje jméno je Saul, ale na tom nesejde. Mám ti vyřídit, že by s tebou rád mluvil velekněz Chrámu.”

Šimon se otřásl, až poskočil. Saul se na něho pobaveně díval a mnul si bradu prsty pravé ruky.

“Se... se mnou?” zajíkl se Šimon.

“No pokud jsi ty ta pravá ruka svého mistra, tak s tebou,” konstatoval suše Saul, otočil se na a zvolna odcházel.

 

“Judo, vstávej! Pro Hospodina! Vstávej!”

“Co se to...” Juda se motal na lůžku a pokoušel se zaostřit na rušitele svého spánku. “U všech rohatých, Šimone, co šílíš?”

 

“Oni se mnou chtějí mluvit! Se mnou! Oni mě zamordují! Živ tam odtud nevyjdu!”

Juda se otřepal, nechal schváceného Šimona pod střechou a sám se vydal na dvůr ke studni, aby si opláchl obličej a konečně se probral. Když vytáhl džber s vodou, Šimon mu už zase stál za patami, držel ho za rameno a zděšeně jektal.

“To je konec, oni o nás vědí! Judo! Vědí!”

 

Juda si vylil škopek na hlavu, že pocákal i Šimona, potom se k němu otočil a jen řekl: “Spíš jsem měl pokřtít tebe, co?” a začal se smát.

 

“Co tu hulákáte, přátelé moji?” ozvalo se od průjezdu do dvora.

Stál tam Issu a pobaveně si oba starší muže prohlížel.

“Jošuo, pro smilování Boží! Na ulici jsem potkal muže, který mi řekl, že se mnou chce mluvit Kaifáš,” vyhrkl Šimon a sklonil hlavu.

 

Issu se přestal usmívat.

“Kaifáš, říkáš? Myslíš jeruzalémského velekněze Kaifáše?”

“Jo tak to bude veselo,” hekl Juda a měl se k odchodu.

“Mistře, tam přece nemůžu jít,” řekl tiše Šimon. “Jsem možná skála, ale tohle neustojím.”

“To nevadí, půjdu tam já,” řekl klidně Issu.

 

“Blbost!” vykřikl Juda a otočil se tak rychle, že mu noha uklouzla na mokré dlažbě, až sebou málem švihl o zem. “Přišli jste o rozum? To byla jasná provokace. Nikdo nepůjde do Jeruzaléma, víš přece, jak to dopadlo posledně, Jošuo. Nechal ses ukolébat tím jejich hosana a když jsi začal obracet ty stoly penězoměnců v Chrámu, měli jsme stráž v patách několik mil. Do Jeruzaléma nikdo nepůjde!”

 

Issu se opět usmál, přistoupil k Judovi a vzal ho za ruku.

“Ba ne, Judo. Půjdeme. Půjdeme všichni. Svátky oslavíme ve městě.”

“Ty ses zbláznil!” vykřikl Juda a začal Issou lomcovat. “Nebaví tě svět?”

“Právě naopak. Ale dostal jsem nápad, který potěší mou matku.”

 

Kaifáš si pravou rukou podpíral bradu a levou přebíral mince na stole.

 

“Myslíš to vážně?”

 

Juda si poposedl a naprázdno polkl.

“Myslím, pane. Přišel i on a slavíme společně Pesach.”

“Zajímavá příležitost, ovšem nechápu, proč mi to říkáš.”

 

Juda znovu polknul.

“Jošua se zbláznil, pane.”

“Vážně? A v čem to jeho bláznovství spočívá tentokrát?”

“Chce se ti postavit, pane. Tvrdí, že má vyšší poslání.”

“Tak vyšší poslání. A ve skutečnosti?”

“Ve skutečnosti jen chrání Šimona, kterého k tobě pozval nějaký Saul.”

“Saul pozval Šimona? Proč?”

“To já nevím, pane.”

“No dobrá, co za tu informaci chceš?”

“Beztrestnost. A nějaké peníze by se taky hodily.”

 

Kaifáš přesunul šest sloupečků mincí k Judovi.

“Stačí?”

 

Juda potřetí polknul.

“Stačí, pane, řekl a rychle shrnul třicet stříbrných do svého měšce.”

 

Šimon seděl zdrceně na lavici a slzy mu tekly po tvářích.

“Kvůli mně on zemřel, kvůli mně!” vykřikoval každou chvíli na své přátele.

“Neplač, Šimone, vždyť nebude tak zle.”

“Nebude zle? Judo, co to plácáš, vždyť mistr je mrtvý! Běž se radši oběsit!”

 

Déva Issu stál na cestě k Emauzům a držel v rukách měšec.

 

“Děkuji ti, Judo. Za službu i peníze. Byl jsi velmi dobrý přítel, snad se ti to vše stokrát vrátí.”

 

Juda se zasmál.

“Vrátí? Blbost. Promiň, mistře, ale v tomhle se šeredně pleteš. Těch třicet jsem dostal za tvé dopadení. Jak se to ostatní domáknou, a to se domáknou, my Židi jsme vždycky byli ukecaný národ, tak mi bude půda pěkně horká.”

“Měl sis ty peníze nechat...” řekl Issu a pokrčil rameny.

“Není třeba, a není to můj styl. Peníze za tebe jsou jedině pro tebe, musel bych se vážně oběsit, kdybych si je nechal.”

 

“Ukradli jeho tělo, pane, hrob je prázdný,” řekl tiše Saul a stál před veleknězem se sklopenou hlavou.

“To se nemělo stát, Saule, to se nemělo stát,” vrtěl hlavou Kaifáš a pravou rukou klepal do desky stolu. “Oj věř mi, to se nemělo stát.”

 

Miriam brečela, až se zajíkala.

“To jsi mi neměl dělat, jsi darebák, víš to?”

 

Issu se trpce usmál.

“Vím, ale jinak to nešlo.”

“Proč jsi mi to neřekl? Proč všechno věděl jen Juda z Iškariotu?”

“Protože jeho se nikdo ptát nebude. A hlavně je to zatraceně tvrdý chlap. Dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby věděli, že jsem smrt jen předstíral?”

“Ale proč? Proč jsi ji předstíral?”

 

“Protože jedině takto se nestanu Mesiášem. Víš, lidé si strašně rádi vymýšlejí. Když jsem uzdravil pár lidí a některé dokonce probral z klinické smrti, začali si myslet, že můžu cokoliv. Že je povedu do bitvy proti Římu. Že se stanu vládcem světa. Ale po tomhle já netoužím. Smrt všechno vyléčí. Když jsem umřel, nikdo nebude moci tvrdit, že jsem Boží syn. Pomalu to utichne. A my si najdeme nějaké tiché místo a budeme žít po svém.”

 

“Stejně jsi darebák. Předstírat smrt. Copak tohle může udělat nějaký normální chlap?”

 

“My jsme se už viděli, že?”

 

Šimon se otočil a pohlédl na mladíka v úboru podle řádu farizeů.

“Ty jsi Saul, vzpomínám si. Co mi chceš?”

“Prý říkáš lidem, že Jošua vstal z mrtvých. To není moudré, Šimone.”

“Moudré nemoudré, je to pravda.”

“Tak pravda, říkáš? A kdo to tvrdí?”

“Lidé ho viděli. Na cestě do Emauz i na jiných místech.”

 

“No a ty?”

“Co já?”

“Ty jsi ho neviděl? Ale to je chyba, právě ty jsi ho musel vidět, ty a ti jeho učedníci. Jenom tak můžete dosáhnout nějakého úspěchu.”

“Ale... já ti nerozumím! Co tím chceš říct? Ty snad věříš v našeho Pána?”

“V co věřím, není důležité, důležité je, co říkám.”

 

“A ty bys...”

“Přidat se k vám? Ale ovšem, právě o to mi šlo, co bys na to říkal? Víš o mně dost, aby sis udělal správný závěr. Rozumím politice, umím dobře latinsky i řecky, mohl bych vám být docela užitečný.”

 

“Tak dobrá,” vydechl Šimon Petr a pořád se na Saula udiveně díval.

“Ujednáno, ještě si skočím něco zařídit do Damašku a pak se do toho dáme. A říkej mí třeba Pavel. Když ty jsi nejvyšším, já budu tím nejmenším. Přesně to mi vyhovuje.”